Režisér Ondřej Trojan vzal čtyři mladé hochy, 70. léta, knihu Petra Šabacha a natočil tragikomedii o minulém režimu, jedné podstatné červené knížečce a obyčejných lidských osudech.
Na film lze nazírat pod trojím úhlem pohledu: jako na politicky motivovaný film, jako na sarkastickou komedii se zdánlivě mizernými hereckými výkony či scénářem a jako na výpověď nedávné doby.
Odzadu řečeno je film opět šabachovsky tragikomediální. Hořké příběhy obyčejných lidí v době tvrdé normalizace 70. let jsou tu lemovány vtipnými momenty a glosami. Celý příběh se točí kolem náctiletého čtyřlístku, který v roce 1974 získává své občanské průkazy a s tím i na srdce kladenou občanskou odpovědnost. Jenže žádný režim nedokáže nařídit a nadiktovat naivnímu dítěti, které se cítí dost dospělé na alkohol, první polibky a další chyby mládí, jak se má "správně" chovat. V totalitním zřízení ani jeden ze čtyř mladíků vlastně nechápe skutečná rizika. Provokace přichází skrze dlouhé vlasy, poslech zakázané rockové západní i undergroundové hudby, či natrženou 15. stranu svých průkazů. Je až překvapivé, že se jejich revolta nezaměřuje jen na rodiče, jak bychom čekali dnes, ale primárně proti režimu, což je základní motivace postav. Petr vzdoruje a shazuje svého otce a nadává mu do srabů, Venca se brání vojenské povinnosti hranou zaostalostí a až vražedně brutální scénou s lámáním rukou nad záchodovou mísou. Míťa s kamarády škádlí ruskou "buržoarzii", která se zabydlela v jeho rodném domě vtipnou scénkou s krtky.
Herci, takřka bez výjimky, působí dojmem neschopných improvizátorů. Glosují patetickými hláškami a často jaksi až "za kamerou", dialogy jsou směšné a plné klišé. Taneční scénka kvartetu s učitelkou Lenkou Pivoňkovou, nebo Alešovo předávání básní spolužačce Zdeně Fikotové, působí tak trapně a pro děj účelově, až se divák děsí v očekávání, co strašlivého nám ještě film naservíruje. Nebýt geniálních point, které naleznete na konci každé takové řádky scének, asi bych film přidal do ranku ke Kněžně Libuši Constantina Wernera. Díky tomu totiž není jasné, zda-li bylo záměrem převracet ty hory patosu a klišé a z hnoje dělat perly, nebo prostě Petru Jarchovskému jen chyběla při psaní dialogů invence? Vzhledem ke kvalitě Pelíšků, k nimž pan Jirchovský též dodal scénář a úspěchu Pupenda, které jsem neviděl, věřím spíše v jeho genialitu a záměr. Film totiž víceméně funguje a nepůsobí ani trošku sterilně. Nebýt tedy závěru v duchu Pelíšků, který je opět vyprávěn hlavní postavou jako retrospektiva... jenže tentokrát Vás úmrtí jedné z hlavních postav i dopis z Kanady nechávají chladnými. Naštěstí je tu k titulkům vytvořený klip s písni Obut a oblečen (s textem J. H. Krchovského a hudbou Petra Ostrouchova).
A nyní ten ošidný osten politiky. Může se nám doba nedávno minulá jevit romanticky a smát se faktu, jak je major VB negramotný, kdyby se takové věci neděli nejen před 40-ti lety, ale zjevně i dnes! Může nám chybět punc vzrušení mezi ranami obušků při cestě na tajný koncert Plastic People Of The Universe, kdyby nám dětem 80. a 90. let nechyběl vjem, že tohle nebyla sranda a že si dnes možná své vlastní svobody dostatečně nevážíme. To nám má tento film sdělit? Po návratu z kina jsem děj vyprávěl své matičce a kroutil hlavou nad jejím souhlasným pokyvováním. Moudře však dodala cosi o tom, jak v téže době byl prostému lidu ve filmech ukazován zlý Američan a hodný Rus, a dnes je tomu přesně naopak. Stejně jako hlavní postavy skrze své mládí minimálně do poloviny filmu netušili, jak balancují na hraně, tak obsah filmu nemůže pochopit student 7. třídy základní školy. A právě na tento film vyrazila celá třída mého bratra. Z jeho zcela povrchní reakce, v níž vynikl zájem jen o vulgarity a prvoplánové vtípky, jsem si uvědomil, že ani já sám vlastně netuším, jaká ideologie vládla této zemi bezmála půl století? Vše zlé je totiž v lidech, ne v záři jejich symbolů, připomíná mi text písně Honzy Žambocha tiché moudro, aniž bych chtěl jakkoliv říct, že s minulým režimem sympatizuji. Jen o něm víme, že v něm určitá skupina lidí získala do rukou moc a s ní ovládli celou společnost. A že dnes máme více možností, neboť tento článek by před 30-ti lety pro mne nejspíš znamenal pořádnou kopu problémů.
Tak jsem se zamyslel i pobavil. Našel černá místa ve svých znalostech. Občanský průkaz se veze na vlně svých filmových předchůdců a místy je překonává, aby v závěru ukázal, že ztrácí dech. Tak snad jen dodám na závěr, že z lokací jsem poznal Čestmírovu ulici nedaleko Náměstí bratří Synků v pražských Nuslích, vrch Bohdalec v Michli nebo mou oblíbenou hospůdku U Klokočníka, která jako jedna z prvních točila v Praze pivečko z Kácova. A propo, i ten modrý trabant a nebo Popelkův gramofon mi byli až příliš důvěrně známé... vždyť stejným vozem mne vozil můj děda a gramofon jsem před pěti lety vyhodil, když už přestal fungovat i jako zesilovač... :D
Sdílet Sdilet
