V 80. letech, ještě za socialismu, vznikl v Československé televizi seriál z vojenského prostředí od režiséra Evžena Sokolovského - Chlapci a chlapi. Viděl jsem všehovšudy pár minut jediného dílu. Na obhajobu, že znám kořeny své přezdívky, dodávám, že jsem četl knižní podobu. Příběh není až tak zajímavý jako spíš jediná postava jistého vojína Ctibora Voříška přezdívaného Kyslík. Postavu v seriálu ztvárnil herec Vladimír Javorský.
Přibližně v 90. letech chodil do Loděnice Vltava do vodáckého oddílu Mořský vlk jistý jinoch podobného vzhledu Vladimíra Javorského. Začali mu přezdívat Vořech. A stále jsem to ještě nebyl já!
Krátce před mým příchodem tento klučina Mořské vlky opustil. Pamatuji si naprosto přesně to první páteční odpoledne, kdy jsem procházel bránou loděnice a naproti mne stáli opřeni dva habáni - Honza s Rudou. Těžko říct, kdo tehdy řekl onu památnou větu: "Hele, Vořech se vrátil!" Snad jsem měl podobně rozčepýřené vlasy, úsměv, nebo postavu, přezdívka byla na světě a směle mne provázela celých 8 let vodácké činnosti.
O tom, aby se ze soukromé přezdívky stala veřejná, však rozhodly ony dva poslední roky v loděnici. Na podzim 1999 se konal loděniční sraz v Jizerských horách. Cestou na ubytovnu jsem potkal jistou Moniku Břicháčkovou - pohlednou dlouhovlasou brunetu. Ten večer patřil naší společné šachové partii. Naprosto překvapivě jsem ji porazil (snad poprvé v životě mi při šachové partii šláplo štěstí na ruce) a byl přizván ke spolupráci s časopisem Zvěstník určenému čtenářům loděnice a DDM Spektrum.
O rok později na dalším loděničním srazu na Lhotce u Mělníka potkávám klíčovou osobu pro vznik mého pseudonymu? Olgu Kostkanovou. Je to už takový zvyk, že na instruktory tu čeká vysmátá noční hra, měnící se s léty ve vzpomínku na pubertou omámené tělo. Alespoň během mých dvou instruktorských her se noc snoubila s provazem či šátkem a pokaždé šlo o hru zaměřenou na utvoření smíšeného páru. Tak nás chlapce vedoucí přivázali v temném lese ke stromům, na bříška umístili značku a v podzimní noci nás nechali spokojeně mrznout. Fixa se roztančila ještě jednou, tentokrát po hladké kůži dívčích zad. Pak děvčata vyrazila na pouť do lesa hledat své jinochy. Ve tmě se však chlapecká bříška okukují špatně. Dívky navíc samy nevěděly, jakým znakem na svých bedrech disponují. Tak i my přivázaní ke stromům mžourali do tmy jako krtci. Nakonec jsem na Olgu moc dlouho nečekal. A byla to ještě tentýž víkend ona, kdo mi poradil, abych svou přezdívku vnořil do svého novinářského podpisu. Později se stala natolik nedílnou součástí mne samotného, že jsem ji přenesl takřka všude. Občas trochu omylem i na školní písemky.
Z toho tedy jasně vyplývá, že za vším mužským často stává žena. Alespoň na konci tohoto příběhů mé přezdívky tomu tak je!
Sdílet Sdilet
