Lukáš Vořech Pokorný

V poledne chodím z práce domů na oběd. V pravdě ideální chvíle k vyzvednutí zabaleného batohu a  obou kytar. Jenže klíče jsem nechal na svém pracovním stole v knihkupectví. Tím jsem si dokonale zavařil. Oběd jsem zbaštil v chvatu v práci a pro kytary mimochodem zaběhl v půlhodince cestou z voleb. To už jsem měl své tričko značně osolené a vlhké.

Ve čtvrt na sedm jsme s Kačkou vyrazili nakupovat do Tesca. Chtěl jsem ji mít vedle sebe jako ženu, která mé mužské bídnosti nesnášející ty šílené ženské nákupní horečky nastaví ukazatel k těm správným regálům. Jenže uvnitř vršovického obchodního centra jsem o Kačence odhalil tajemství... je postižena stejnou nechutí, která pod moderním designem honosných hal konzumu nabírá rozměry menšího neurotického záchvatu. Kačenka je věčně se smějící člověk. Ten úsměv si udržela po celou dobu nákupu a zatímco já do placu přihodil poznání o cereální kaiserce v patnácti kusech, ona mi odhalila kouzlo holandského kakaa. Do toho zavolal Jéňa s informací, že i jeho hlas skončil v urně a že nás netrpělivě očekává ve Strašnicích u rodičů. Vyrazili jsme tedy za ním.

Během nakládání Fišty (Kaččin Ford Fiesta) Jéňovou bagáží, která se vešla opravdu jen tak tak, nám prozradil, že mi volal ve skutečnosti dvakrát. Poprvé zamířil do Brna do sluchátka mobilního aparátu Tomáše Kočka. Jéňa se mne pak chvíli snažil přesvědčit o tom, že mu do jeho telefonu podsouvám čísla svých kamarádů a můj argument, že přece s Tomášem natáčel hudbu pro jeho divadelní hru Maškaráda (Švandovo divadlo) a že cesta telefonního čísla možná vedla tudy, pomíjel s ironickým úsměvem.

Za poslechu muzikálu Johanka z Arku ubíhala cesta do Vlkančic jako mávnutí kouzleným proutkem. Zabydleli jsme se a začali hrát. Kolem první po půlnoční hodiny jsem cítil, že ač držím své hlasivky zkrátka, únava můj hlas až příliš zmáhá. Těch pár hodin za nástroji přinesl mnohé nové aranže, zejména pak k Dívčí válce, která dostala během víkendu konečnou podobu. K mé radosti. Zavelel jsem tedy ústup do postelí.

Ráno se mi vůbec nechtělo vstávat, ale byl jsem to ostatně já, kdo tvrdil, že devátá ranní bude i časem budíčku. Chtěl jsem jít ostatním dobrým příkladem, ale té snahy jsem tajně litoval až do prvního tónu. Tuším, že ke snídani se Jéňa vrhl k plotně a uvařil z ovesných vloček poryč. Dávná to lahůdka vodáckého oddílu, s kterým jako malý kluk jezdil. Jenže to trochu přehnal s množstvím vloček. Když vyzradím, že další jídlo, které dokázal pozřít, byla večeře, představa o množství je náhle patrnější.

Psát vám o tom, jak jsme hráli a veselili se s falešnými tóny a mým krákáním, by postrádalo smyslu, neb to stejně samo o sobě není moc záživné vyprávění. Možná jen to, že krákání mých hlasivek nabralo kolem poledního na vyšších stupních, až jsem nakonec odpoledne propadl neschopnosti zazpívat jediný tón. (Po návratu do Prahy jsem zjistil, že podobnou indispozicí trpí i můj brácha, takže Dobrý duch s jeho zpěvem až jindy :-( ).

Když už se nedalo hrát za zpívat, Kačka vzala své učivo a my s Jéňou se proběhli k rybníku a zpět vstříc kaiserkám a tím i k večeři. Mé malé celozrnné šílenství tak získalo dva nové spojence. Až do okamžiku, kdy jsem Jéňovi prozradil cenu jedné houstičky, zdálo se, že kaiserky už z jeho domácnosti nezmizí. 15 kusů této pečené dobroty zmizelo (ve mě jen tři, přece jen to nesmím přehánět, zdraví mám jen jedno).

Závěrem lze tedy již jen říct, že pokud můj krk přestane stávkovat a do středy, kdy bude generálka v aleji na Toulcáku, chytne tu správnou notu a mé prsty se naučí ještě 4 sólovky, tak bude tento koncert tak akorát kvalitní demoverze toho, s čím bych rád dál pracoval. O tom, že mne to hraní s Jéňou a Kačkou skutečně baví, již psát nemusím. Pozastavit se však musím nad Jéňovým komentářem, kterým tuhle zkoušku uzavřel. Že prý ještě tak měsíc a byli bychom na ten koncert skutečně připraveni. Možná jsem s tím počítal a vlastně zval převážně jen blízké přátele a kamarády. Odvaha zvát i cizí lidi mi chybí. Byť soukromý email Školníkovi (šéfredaktor internetového portálu Folktime.cz) byl málem pochopen jako prosba o PR článek a paní knihovnice Dvořáková pozvala emailem jen všechny zaměstnance Městské knihovny Praha, čímž jsem si u potenciálního fotografa Skota (který je zaměstnancem MK) vysloužil lživou poznámku, že s těmi zvadly jsem prý horší než Xindl X, který tímto způsobem "spamuje" celý Facebook. No, tak 11.6. to zkusíme odehrát před diváky, před Vámi. Těším se, ale zároveň mám strach, to nepopírám.

| Více...