Když mi před třemi měsíci přišla sms od spolužačky ze základní školy, že bude sraz, výral jsem do mobilu a dumal, kde jsem ji jen mohl potkat a dát ji své číslo. Pak přišlo pomalé plánování, hledání kontaktů, které naštěstí za mne odpracoval někdo jiný, aby se v jisté hospůdce kousek od Anděla 13.6.2009 mohla po jedenácti letech sejít skupinka základoškolských spolužáků. A že se doslechli, že píšu vlastní muziku, tak jsem sebou měl i kytaru.Ještě na základní škole jsem se domníval, že moji spolužáci jsou prostě floutkové a hejskové. Takové ty děti, které vyrostly na penězích svých rodičů, kteří jim je podstrčili místo lásky a svého času. Nové módní trendy a hudební idoly se střídaly ve třídě častěji než ponožky a mě naprosto míjely. Jen místy jsem narazil na neustálý boj o pozornost a místo ve třídní hierarchii. Mě osobně se tento boj netýkal a spolužáci byli spíš součástí každodenní nutnosti zvané povinná školní docházka a občasným publikem pro mé několikahodinové referáty o tramvajích a všemožných literárních dílech. Sám jsem se cítil být spíš mimo kolektiv, ale řekněme si to na rovinu, společenský jsem začal být až v posledních letech.
O to víc jsem byl na tomto setkání po 11-ti letech překvapen silnými příběhy, které se ke mě donesly a v jistém ohledu daly smysl chování nás pubertou zmítaných dětí. Ale to bych zacházel do přílišných podrobností a intimního prostoru těchto lidí. Důležité je, že jsem tu v hospodském prostředí bral do ruky kytaru a hrál své písničky. Nezapomněl jsem na Přátelství napsané v prváku na střední škole a kterou jsem slíbil Aponce (kamarádce z okruhu mých hypísáckých přátel) zahrát veřejně v den jejích narozenin, byť v její nepřítomnosti.
Jen těžko hádat z jejich pohledů, zda-li jsem je překvapil, nebo se přecejen netrefil do vkusu. Občas zaujatě poslouchali, jindy jsem barovou poetiku cigaretového dýmu a pivního opojení musel rozrážet zvýšeným hlasem. Kolem půlnoci jako jediný střízlivý jsem pochopil, že buď začnu dohánět jejich stav malým pivem, které by mne zaručeně dostalo do varu, nebo se rozloučím a uzavřu večer příjemnou noční procházkou přes železniční viadukt na Výtoni. Zvolil jsem moudře to druhé.
Jestli mi to setkání něco dalo, tak probuzení zvědavosti po poznání některých příběhů svých spolužáků v mnohem podrobnější podobě a přecejen pocit, že už jsme všichni v něčem mnohem dospělejší a vyzrálejší - přineslo mi to kontrast mého nejdůležitěšího životního desetiletí!
