Pokud nejste zrovna pravidelní hosté profilu Drugy na Bandzone, tento článek Vás uspokojí několika stručnými a emotivními zážitky z poslední doby. Prožil jsem dvě zajímavá hraní s akordeonistou Vítkem Eliášem. V obou případech trošky happy akce.
Hraní v Dead Jack Clubu (7.5.)
S Vítkem je vždycky trošku štěkaná (rozuměj psina). Ač s léty tvrdnu (na duši, svalová hmota má jiné tendence a játra šetřím pro příští generace), undergroundové prostředí metalového klubu bylo výzvou největší. Tradičně jsem během koncertu prdnul strunu, zkazil gradaci písně Pogreb a nechutně vystřihl decentně erotickou píseň Ovčák a panenka. Vítek nastoupil v dámských šatech a hrubým hlasem začal pět své oduševnělé písně. Okamžitě jsem jej překřtil na sestřenku Elišku. Koncertní pásmo uzavřel výrazně progresivním blokem alternativy Martin Hejnák. Jeho velkým folkovým počinem je i projekt Studna neobjevená, kterého se letos s Vítkem oba účastníme. Když pominu to mdlé a vodou pajcované pivo, otylého výčepního mdlého rozumu, který sice vypadal jako Ozzák, ale bohužel nebyl už tak vtipný, tak se akce vydařila.
Street Art na Budějárně (17.5.)
Vítek patří k posledním pražským pouličním hráčům a notně začal propagovat tento způsob... nechce se mi použít slovo "obživa", neboť Budějovická není kupodivu tak štědrými lidmi oplývající lokalita, ale sousloví "umělecká činnost" by odpovídat mohla... formou petice. Každé úterý tak na Budějárně má svůj stánek a petici za svobodné pouliční hraní. Střídali jsme se tři. A řeknu Vám, je to báječný pocit hrát procházejícím davům a necítit se u toho jako blb, kterého kdekdo ignoruje, protože mu hrajete k jídlu na rautu - profesionální zábavové kapely a jazzové kvartety k firemním párty by mohli popsat několik rolí toaletního papíru o takové prudě. Toho odpoledne byla bombastická jedna divačka. Náhodně si přisedla na lavičku a skoro 2 hodiny poslouchala to naše pidlikání s Vítkem. Její kukuč mi bylo děsně povědomé, ten chladný výraz a zvláštní šarm. Nakonec odešla do nedalekého supermarketu a já ještě chvíli přemítal nad tím, odkud ji vlastně znám? Až po chvíli mi došlo, že dobře 2 roky každý večer kolem páté jsem k jejímu okýnku na poště u Synkáče chodíval s poštovními zásilkami. To je skoro námět na milostně bardskou píseň... možná prostoduchou prvničku... nebudeme-li za prostoduchou považovat už Ovčáka a panenku. Pojďme muzikanti do ulic... tohle si zopáknu!
Sdílet Sdilet
