Lukáš Vořech Pokorný

O účasti Drugy na sampleru začínajících amatérských hudebníků známý jako Studna neobjevená jsem již informoval několikrát na různých místech. V těchto dnech skončilo natáčení obou písní a v době, kdy jsem zvolnil za účelem zaslouženého odpočinku a nebo spíše vysílení na vandrech a táboře, poskytnu malou reportáž z natáčení.

Jak už to u amatérských kapel bývá, nahrávání probíhá v příjemném domácím prostředí. To naše natáčení se roztáhlo na více jak měsíc. Vše probíhalo u nás (pozn. autora u Vořecha) doma v dětském pokojíčku. Na stůl jsem položil mixpult, roztahal kabeláž a podél skříní se ve stojanech tyčily kytary, perkuse a další drobné nástroje. Rodinná radost na to pohledět. Bráchovi to bylo jednoznačně jedno, ale maminka si začátkem července počala ztěžovat, že nemůže vytřít podlahu.

Rodina o sobotách mizí na výlety do brdských hvozdů kolem Řevnic a Dobřichovic, nebo do pražské Zoo. Na celý den se tak v bytě rozplyne tolik rušícíc hluk. O osamělém hledání vhodných rytmů a nahrávání základních kytar s mým zpěvem, se tu dlouze rozepisovat nebudu. Chvíli sedíte u mikrofonu, chvíli mačkáte klávesy na počítači. Celkově nuda.

Někdy na konci května jsem si konečně poslechl nahrávku od Martina Hejnáka a taky jím zkompilovaný sampler Studna neobjevená 1. Jednu píseň zde měla i berounská písničkářka Romana Sulčíková. Zvědavě jsem nakoukl na její web a zjistil, že vyučuje mladé talenty hře na akordeon. Slovo dalo slovo a místo některého z jejích žáků jsem začal za Romčou chodit na Ježkovu konzervatoř učit ji naše písničky. O Romče Vám toho napíši v budoucnu víc. Nyní asi stačí to málo, že Druga je od června opět trojčlenná a snad, že jsme tak do týmu našli dívčinu veselou, energickou a s akordeonem tak skvostného zvuku, že mi srdce plesá radostí.

V polovině června jsem se po několika měsících potkal s Anetkou. Maturita a zkoušky na vysokou naši zpěvuli vyčerpaly a zároveň v ní zanechaly řadu zážitků ke sdělení. Nesměle a prozíravě jsem proto místo pro "první zkoušku" navrhoval čajovnu, ale když Anet odpověděla, že přece musíme hrát, přijel jsem k ní i s kytarou. V kuchyni se ukázala maminka, její přítel, s jejím otcem jsme vedli sofostikovanou řeč o Číně (při které jsem ovšem pouze mrkal očima a přitakával, protože Čína je pro mne ve skutečnosti "španělská vesnice"). A povídalo se a povídalo. No, ideální čajové posezení... neříkal jsem to! :-)

Kde je sakra to nahrávání, že? Inu, tak jsem se tak scházel s Anetkou a Romčou a zkoušelo se, zkoušelo a méně povídalo. Děvčátka se rozehrála a sehrála v obou nahrávaných písních, až mi došla trpělivost... ne však s nimi, ale s mou kytarou věčně se rozlaďujíc a vůbec tak nějak již nefunkční. Replikantské kytary značky Ibanez za čtyři a půl tisíce prostě víc jak deset let trmácení po koncertech nevydrží. A tak jsem zašel k Humlovi do Michle a na druhý pokus se nechal umluvit k nákupu krásně ostře znějící kytary značky Furch. Ladí to... heuréka!!! A možná jsem pana Herinka (druhý prodavač u Humla) umluvil k napsání příručky dobrých rad pro kytaristy. V Humlovi však dělá i náš bývalý bubeník Štěpán, s kterým se dál vídám a ledacos dozvídám, a tak si o mě teď asi v Humlovi myslí, že jsem blázen... nepopírám to!!! Ale tu knihu by napsat mohli?!

S novou kytarou a novou spoluhráčkou se o jedné krásné sobotě začalo znovu nahrávat. Nejprve Anetka nahrála svůj zpěv a flétny. Pak přijela Romča. Svěží akordeon krásně ladil, ale flétna v několika tónech jedné z písní nikoliv.

Sobotní odpoledne, počátek prázdnin, venku oblačno a já zvedám telefón. Volám bývalé flétnistce Drugy, Kačce Kocfeldové, zda-li má v neděli čas a nahraje mi za rozkřáplou Anetinu altovou flétnu, celý part znovu. Je neděle 3.7. V jednu odpoledne mi Kačka píše, že dorazí později. Vyrážím na Pražského povstání. Kačku jsem několik měsíců neviděl, a tak jí chválím její nový účes. Zkrátila vlasy a doopravdy jí to sluší. S úsměvem jím vlastním mi vypráví, jak sedla do autobusu a o zastávku dál přistoupila horda rozvášněných revizorů. V té chvíli Kačce dochází, že její červená karta včera vypršela. Jen těsně vystoupí o zastávku později nezkontrolována. To se do ní ale pouští déšť a ničí jí deštník. Další autobus je čistý... ale na Černém mostě si rychle kupuje půlhodinový lístek. Dělá dobře. Na červeném metru se opět objevují revizoři a Kačce lístek až na Pražák časově nevystačí. Naštěstí ji revizor opět nestihne zkontrolovat, takže se úspěšně potkáváme u turniketů a u nás doma nahráváme chybějící part.

Tady bych měl možná začít psát, jak posílám zmixovanou nahrávku Martinu Hejnákovi, ale to je ještě předčasné. Zatím postačí, že kromě dvou písní na Studnu jsme našli spoluhráčku a přibyla nám nová kytara.

| Více...