Poprvé jsme se setkali v metru. Pozorovala mě svýma tmavýma očima. Vlasy jí vylézaly zpod bambulaté čepice a při tom se na mě potutelně zubila. Byla to přesně ta dívka, která přivábí oko citlivého stydlivého chlapce. Na jednu stranu hříšně svůdná a přece jako by všechna ta její pozvednutá obočí a významné pohledy patřily jen mě. Ostatní cestující ji buď schválně přehlíželi, nebo své zaujetí chtěli skrýt.
Na Florenci jsem ji míjel při vystupování. Naše těla se vzájemně dotkla. Obtočila se mi kolem pravačky jako hádě a zašeptala překvapivě hrubým, ale ženským hlasem: "Znám tvé tajemství. Vím, co by sis přál!"
Sotva mohla tušit, co se mi v té chvíli honilo hlavou. Ale jistě si všimla mých od studu rudých tváří.
"Jo? Pochybuju o tom," zazněl do šumu na perónu můj hlas a brada se mi zaryla do bundy.
"Máš pěkný prsty. Vím, co by se s nimi dalo udělat," koketně mi dál špitala a já radši schoval dlaně v kapsách. Jen pro jistotu.
"Znám jeden hezký pokoj," pravila mi cestou na schodech při přestupu na "céčko".
"Co tam?" můj nesmělý hlas se topil v umělém peří.
"Stačí si vzít jen ty barvy, co si doma schováváš."
Přidat nový komentář
