Kačenka unaveně mžourala do monitoru svého notebooku. Písmenka její semestrální práce se jí sypaly přes sebe jako zrnka písku v přesýpacích hodinách. V myšlenkách dávno opustila krajinu inspirací a nechala je jen tak poflakovat seprostorem. Víčka jí ztěžkla kovem ryzí únavy a schopnost jejích prstů rozpoznávat jednotlivé klávesy od sebe se také někam vytratila.
Otevřenými dveřmi majestátně nakráčela do jejího pokoje Micka. Každý její krok byl ukázkou dokonalé ladnosti a hebká bříška jejích pacek se neslyšně nořila do letitého koberce.
Kačenka si přítomnosti své kočičí lady nevšimla. Možná už ji příliš ztrápila únava. Micka se však nenechala ani v nejmenším odradit a jediným skokem se přemístila na rozestlanou postel do hromady plyšových hraček. Sama se ztrácela v té neživé nádheře chlupů, molitanu a různobarevných látek, kterým ani mnohá setkání s pracím práškem na roztomilosti neubrala.
Převyšovala je něčím jiným.
Dokázala mňoukat a vrnět, vždy podle toho, jak se s ní zrovna zacházelo. Běžně předla, když Katčiny prsty dávaly přednost její bílé srsti před černou klaviaturou elektronického ubíječe času. A mňoukala ve chvílích, kdy se povážlivě ozýval její malý žaludek.
Její paničce bylo dvacet jedna let. Stejně jako řada jejích vrstevníků studovala vysokou školu. Možná nevypadala jako anorektická modelka z obálky módního časopisu, přesto ani zdaleka nepatřila ke hříčkám přírody. Dalo by se říct, že to prostě byla úplně obyčejná dívčina krev a mléko. Štíhlému pasu, kulatému zadečku a dvěma nepřehlédnutelným jablíčkům vévodil rozpustilý úsměv a dvě roztěkaná očka, kterýma hlídala nedotknutelnost své počestnosti jako ostříž.
Žila jen zábavou a školní nudou a nutností.
Micka zamňoukala a vyrušila tak Kačku z těžké letargie nočních studií.
Vykouzlila na svých ústech unavený úsměv a zašeptala k milému zvířecímu stvoření: ?Ahoj. Přišla ses na mě podívat? Na svou unavenou kamarádku??
Micka si zívla a pak drobným mňouknutím paničce sdělila: "Ne, jen bych se ráda prošla o tři patra výš a popovídala si s Jezevčíkem."
Pootočila hlavu směrem ke dveřím a seskočila z postele. Dotlapkala k nim a pak zvrátila hlavu zpět ke stolu. Prosebně zamňoukala.
"Chtěla bys jít na procházku?" Kačka se odsunula od stolu.
"No samozřejmě!. Já jsem ten, kdo tu dnes zase oka nezamhouří. Cítím ve vzduchu nějakou lotrovinu. Ale potřebuji si popovídat s pánem domu.
Tak už pojď!" Zamňoukala naléhavěji.
"Stejně bych potřebovala pauzu. Půjdeme ven, Micko!"
* * *
Kočičí tělíčko se vlnilo do schodů panelového monstra. U dveří na střechu pod vlastní vahou klonících se listů diefenbachie si velebil plastový jezevčík. Micka se kolem něj přátelsky otřela, až ji v kožíšku hřejivě zajiskřila statická elektřina.
Kačka přemohla únavu a s funěním Micku doběhla. Ač mnohonásobně větší, tak stokrát pomalejší než její kočičí přítelkyně. Chvíli pozorovala, jak se ovíjí kolem dokonale umělohmotné hračky.
"Jezevčíku, kamaráde? Pojď si hrát, mňau."
V kontuře psího těla se rozvlnila bledá mlha, která na sebe vzala podobu zvířecí předlohy a po chvíli z ní vystoupila. Duch majestátně kráčel mezi květináči. Nakonec se opřel o dveře a zamžoural na Micku, jako by si ji nemohl vybavit.
Jezevčíkův příběh sahal dokonce do časů pohanských kněží a slovanských bohů. Vyprávěl jí ho jako lehkou pohádku před spaním, ač svou surovostí by ji měl o klidný spánek spíš připravit.
Sám prý pro lid svého kmene rozmlouval s bohy a duchy. Jednou ho sladkými slůvky svedl zlý duch, aniž by poznal úskok skrytý v hadím jazyku jeho uchvatitele.
Postupně ukusoval z jeho duše a trávil jí až na dřeň a zbyla by z něj jen čistá výchozí matérie, kdyby se nezachránil krutou krvavou obětí, kdy vehnal do chřtánu Hadího ducha lid svého kmene.
Sám se však stal dlužníkem těm, které nechal utonout v jedu hadích slov. Dokud nesplatí svůj dluh, musí hlídat místo svého skutku.
* * *
"Nepoznávám Tě, příteli," zamňoukala Micka.
"Jsem nesvůj, věru. Vidím pronikat ostrý nůž do srdce tohoto starobylého místa zneuctěného tímto těžkým nesmyslem, kterému říkáte domov," neklidně čenichal po chodbě.
"Cítím, že se Hadí duch vrátil, aby na tomto místě dnes v noci uchvátil něčí duši. Měj se na pozoru, Micko. Dnes chraň svou paní, aby její krev neposkvrnil jed. Už nikdy by ses pak nemusela těšit z jejího pohlazení."
* * *
?Micko, pojďme už,? Kačku zmáhala únava a vidina prací naplněného večera. Tak se ukázalo, že o výlet do nejvyššího patra vlastně moc nestojí. Nakonec se otočila a vyrazila po schodech dolů. Letmo se ohlédla, aby se ujistila, že ji Micka následuje. Ta se svým kočičím tělem několikrát otřela na rozloučenou o psí sošku a s velkým sebezapřením se vydala za ní.
* * *
Bosá dívčina se z kuchyně rozeběhla přímo do pokojíku. Noční košili vzala z postele jen tak mimochodem a zastavily ji až zavřené dveře od koupelny. Otevřela je a podívala se směrem ke kuchyni, kde se o prázdnou misku otírala svým bílým kožíškem její kočičí lady.
Kačce se Micky zželelo a mrskla košilí směrem k pračce a doufala, že její kovově studený povrch je také suchý.
"No, tumáš," zašišlala a lžičkou vydlabávala konzervu do porcelánové misky. Micka rozevřela tlamičku, až byly vidět všechny čtyři ostré špičáky a spokojeně zakňučela.
Kačka to vzala jako poděkování a podrbala ji prsty za krkem. Svým způsobem si hlazení užívaly obě. Kaččiny prsty se nořily mezi sametově hebké chloupky a Micka na okamžik zapomněla na rosolovitou směs masa a zeleniny. Těch pár vteřin drbání se v tichém výjevu blízkosti navzájem dívaly jedna druhé do očí. Micka vnímala každý dotek měkkých polštářků dívčích prstů i šimravé škrábání špiček nehtů.
Pak si dívka vzdychla, očí ji zšedly smutkem z odloučení, byť jen přesně tak dlouhého než vystydne voda ve vaně, zvedla se a vykročila.
Přešla dřevěný práh kuchyně a znovu bosky kráčela po chladných dlaždicích se světle hnědým flekatým vzorem vstříc koupelně. Prsty na nohou při tom křečovitě ohýbala, neboť se jí zdálo, že takhle to bude studit méně.
V koupelně pustila vodu a chvíli si hrála s kohoutky, snažíc se vyladit ideální teplotu vody, když tu za sebou uslyšela vzteklý kočičí vřískot.
Ani se nestihla otočit a na zádech ji přistála Micka. Kačka ji naštvaně strhla ze svého krku.
"Co to vyvádíš?" okřikla ji a vyhodila ji z koupelny. Třískla dveřmi a pro jistotu je za sebou zamkla. Pak se svlékla a větší část svého těla nechala zmizet pod hladinou příjemně horké vodní lázně.
Tou dobou se velký slizký had se světle zelenými šupinami a zlověstně rudýma očima schovával v předsíni pod skříní a svíjel se bolestí i vztekem nad značně nevydařeným prvním útokem.
Z ran, které mu Micka svými ostrými drápky utržila, vytékala horká průhledná po růžích omamně vonící šťáva.
Kočičí strážkyně stála skrčená na všech čtyřech a s výhružným vrněním pozorovala neklidné přetékání jeho dlouhého těla.
Had kmital jazykem a pak se mu oči zešikmily, skočil do podlahy jako by to byla jen obyčejná voda a v tu chvíli po něm nezbylo víc, než pár kapek vonného slizu na zaprášené podlaze.
* * *
Micka se procházela přede dveřmi koupelny.
"Já k ní nemůžu. No prostě k ní nemůžu," byla nervózní jak pes.
"Si klidně může proskočit podlahou a já jsem uvězněná tady venku. A ona nic netuší a klidně se vyvaluje ve vodě," rozvíjela dál své paranoidní úvahy.
Uvnitř koupelny znělo všechno úplně normálně. Sem tam cákla voda, cvaklo umělohmotné víčko od šampónu, nebo bylo slyšet tupé drhnutí kůže po kovovém dnu vany. Podle hlomozu padající vody Micka poznala, že Kačka vstala a pravděpodobně sahala po ručníku.
Par kočičích tichých kroků to trvalo, než se znovu ozval šum vody narážející o porcelánové dno umyvadla a šustivé šoupání kartáčku po zubní sklovině. Asi deset minut na to vyšla Kačka ven. Vlasy jí zplihle vysely z hlavy, ale jiskřičky radosti v očích prozrazovaly, že se cítí úplně jinak a lépe. Nepříjemný okamžik byl zapomenut stejně jako pěnivá mýdlová voda smyla z těla špínu.
"No, ještě se půjdu chvíli mořit nad tou seminárkou. Půjdeš se mnou?" usmívala se dívka a zálibně dodala: "Dobrá koupel je někdy víc než hrnec zlata." To Micka nikdy nedokázala úplně docenit, neboť ona sama vodu nesnášela v jakékoliv podobě vyjma jediné - té, kterou dostala do šedé misky k pití.
Na podlaze se za Kačkou tvořily vlhké stopy jejích chodidel. Micka mezi nimi s kočičí noblesou prokličkovala.
Dívka si sedla na ostře fialovou gumovou kouli, jež si s oblibou kupují maminky i s videokazetou, v jejíž společnosti pak namáhají každý sval v těle, aby nakonec koule skončila v dětském pokojíku po té, co to potupně vzdají. Děti totiž tahle gumová přerostlá mičuda neomrzí nikdy.
Micka se rozvalila na posteli a pozorovala okolí. Ovšem mistrně to maskovala tím, že ukrucovala ocásek šedivé plyšové myšce.
Vnitřní neklid z ní nezmizel. Jednou tlapkou držela ocásek a druhou převracela hračku. Víc než hra to byl projev nervozity a úvahy, zda-li se démon vrátí, jestli pro něj jiný člověk v jiném bytě nebude zajímavější kořistí, ačkoliv o tom z nějakého vnitřní pohnutí duše pochybovala.
V jeho očích spatřila celé věky, které musely uplynout k tomuto dni. Celé generace lidí, které hadí netvor otrávil a pak strávil. Jako by z jeho chřtánu unikaly ty tisíce ba možná miliony bolestných výkřiků pojídaných duší.
Proč však existuje síla, tvor, který by chtěl zabíjet život v samotné podstatě, jí zatím unikalo.
* * *
Kolem Kačenky se rozprostírala tma. Jen bílé signalizační světlo se zeleným pruhem označovalo místo, kde se nacházel východ z kinosálu.
"Ta pohádka se Ti určitě bude líbit, miláčku," pravil vlídným hlasem tatínek a pohladil svou dceru po jemných hnědých vlasech vonících po medovém šampónu. Na plátně zapraskaly úvodní vteřiny filmu a za chvíli se i z reproduktorů do sálu linula líbivá flétnová melodie. Pohádka začínala.
V první části vyprávěla o království, kterému vládl král, který miloval hady a jednoho takového přímo uctíval. Hadí král tak dostával od tajemného ducha čarodějnou moc, kterou tvrdě a krutě vládl nad svými poddanými. Už během prvních minut padlo několik hlav a kamera brala krvavé cákance unikající v gejzírech z otevřených hrdel až v příliš detailních záběrech. Několik dětí vykřiklo hrůzou a rodiče jim honem zakrývaly oči.
V podhradí žil mladý chlapec Jan, kterému lesní skřítkové prozradili tajemství Hadího krále a jeho zlé magie. Dozvěděl se tak i způsob, kterým mohl Hadího krále zastavit. A jak už to v pohádkových příbězích bývá, Jan se zamiloval do krásné pasačky kačen Rozárky.
Romantické scény mezi pasačkou a jinochem zvolnily děj filmu, a tak se atmosféra v kině opět uvolnila. Ale jen do chvíle, kdy se Hadí král dozvěděl od úlisného starosty, že Jan sbírá v lese tajemné byliny a proti králi burcuje i strachy pobledlé vesničany. Od starosty se také dozvěděl o Rozárce. Jednou večer se za ní v přestrojení vydal a když uzřel její krásu, zatoužil i po jejím kvítku a unesl ji na svůj hrad.
Jenže jako déšť z podmáčeného podhoubí dává rašit nejšťavnatějším hříbkům, tak bezpráví a láska dává sílu ke zrodu zbojníků. Jan s několika vesničany, očarován tajemnými kouzly lesních víl a dobrotivých skřítků, vyzbrojen škapulířem naplněným ochrannými bylinami a kouzleným mečem, se vydal podzemními chodbami do hradu.
Ke slovům přišli sudlice a meče a krev ochránců pevnosti i zbojníků opět děsivě stékala po chodbách, až se zdálo, že každou chvílí poteče z plátna rovnou mezi křičící děti a láteřící rodiče.
Mezitím na plátně Hadí král provozoval svůj nechutný svatební rituál, kterým se chtěl s Rozárkou oddat mezi slizkými těly živých hadů. To již tatínek, na kterého to již delší dobu byla moc silná káva, bral apatickou Kačenku do svého náručí a snažil se spolu s dalšími rodinami ze sálu utéct. Jaké překvapení je všechny čekalo u dveří, když jeden z otců zalomcoval klikou, ale ta jen zavrzala a nic. Velké kobercem potažené dveře zůstaly zavřené. Marné bylo bušení do měkkých stěn, které takové zvuky bez nejmenších problémů pohlcovaly. Chtě nechtě k nim doléhal jekot diváků i skřípání ocele během šermířských soubojů, tajemné magické provolávání Hadího krále i nepřirozeně nelidská odpověď Hadího boha. Sálem prošla dlouhá vlna paniky. Takřka všichni se zvedli a zamířili k východu a tak přestali sledovat i samotný děj, v kterém Jan samozřejmě přišel na poslední chvíli a díky škapulíři se ho kouzla Hadího krále nedotkla. Tak proklál jeho kruté srdce a špinavé zbytky jeho duše poslal jako dar Hadímu bohovi.
Teprve závěrečná líbivá melodie flétny a přelet kamery nad spáleništěm dávné pevnosti přitáhl pozornost dětí i jejích rodičů k plátnu. Na něm šťastná Rozárka v náručí svého milého Jana kráčela po lesní pěšině, aby se za nimi zlověstně proplazil neskutečně dlouhý had. Ta scéna působila jako ledová sprcha a děsivě se odrážela v ještě před malou chvíli naivních dětských očkách stejně mocně jako ve vyděšených očích dospělých. Teprve pak s příchodem titulků se v sále rozsvítila světla a otevřel východ.
* * *
Kačence bylo v době, kdy viděla Hadího krále v kině asi sedm let. Otřesená se v noci budila z hrůzostrašných snů, v kterých se jejím bytem plazili hadi. Svá šupinatá těla nořili rodičům do peřin. Nacházela je ve svých snech nehybně ležet v posteli. Jejich těla byla doslova rozsápána.
Ten děsivý pohled ji budil zpocenou, nezřídka i počůranou, volajíc rodiče, kteří k ní vždy vyděšeně přispěchali. Vodili ji k dětskému psychologovi, aby nakonec jednoho večera noční můry náhle samy zmizely.
Stalo se tak krátce po té, co se jí ve snech začal objevovat statný válečník s hadíma očima. Říkal si Černobog a nezřídka se měnil v hada tlustého jako kmen staletého dubu. Někdy za sebou vláčel obrovský pluh, do kterého měl vpletený jazyk, jehož konec byl sám velkou hadí hlavou.
Tento noční běs Kačku žádal, prosil i hrozil jí, aby mu pomohla. Vodil ji ve snech do tajemného hradu na vysokém kopci. Procházel s ní komnatami plnými zlata, šperků i dívčích hraček. Nabízel jí domečky pro panenky i panenky samotné. A pokaždé za to chtěl jen, aby otevřela tajemnou kovanou truhlici v poslední komnatě. Kačka se bála jeho tváře a tak se pokaždé pokusila Černobogovi vymanit z pevného sevření a utéct mu. V poslední komnatě jako by běs ztratil svou podivuhodnou moc a dívku pustil. Ta protočila vzduchem své copánky a všemi otevřenými dveřmi i komnatami proběhla zpět do svého pokojíku, našla rozdrásané rodiče a s vřískotem procitla ze sna.
Zprvu temný bůh Kačenku navštěvoval jen párkrát za týden, ale s příchodem podzimu ji ve zlých snech trápil častěji a častěji. Až teprve během první listopadové noci, kdy se Náv - svět mrtvých, a Jáv - svět živých, přiblíží doslova na dotek, prošla Kačka pokojně snovou tvrzí rozhodnutá zbavit se svého příkoří. Kráčela klidně všemi komnatami se spokojeným Černobogem v zádech. Zaklekla před kovanou truhlou a pozvedla víko. Panty vrzly a na zem se z nich vydrolila rudá rez. Temný bůh si nad klečícím dítětem založil ruce. Držel se stranou, aby dívku nevyplašil. Sám se však uklidnit nedokázal.
Kačenka opřela víko o zeď a naklonila se nad její tmavou hlubinu. Na samotném dně nahmatala docela malinký klíček. Když si jej prohlédla na světle, nepřišel jí ani ničím zvláštní, či honosný. Celé měsíce se děsila pro tak obyčejnou věc. Bez pozlátek, zdobení a snad až příliš obyčejně železný. Mnula klíč prsty a obracela jej na všechny strany.
Ale Hadí bůh již ztratil i svůj vnější klid a začal dívkou cloumat a tahat ji k honosnému rudému závěsu, který visel hned vedle truhly. Jediným škubnutím jej strhl a odhalil tak další dveře. Těžko věřit, že k něčemu tak skvostnému mohl patřil tak strašlivě nevkusný klíček, ale jak se Kačce zdálo, v zámku se jím dalo otočit celkem lehce. Černobog dívku neurvale odstrčil a ta se zřítila na podlahu. Opřená o loket popotahovala a se zděšením v očích sledovala konání svého trýznitele. Černobog rozrazil odemčené dveře a do místnosti se nahrnula vůně borovic. Průchod vedl doprostřed hustého lesa. Černobog překročil pomuchlaný závěs a vstoupil do Jávu, jemuž vládl jeho bratr Bělboh též známý pod jménem Triglav. Na ten sen Kačenka nikdy nezapomněla, i přestože její noční výlety za Černým bohem konečně ustaly a sen se stal jen bolestnou vzpomínkou, vnitřním neklidem maskovaným odstupem, který si od té doby držela i před živými lidmi.
* * *
Micka se přestala zabývat plyšovou hračkou a podívala se na Kačenku přesně tím pohledem jako před sedmi lety, kdy ji spatřila poprvé. Měla ji ráda od prvního dotyku její tehdy ještě kotěcí tlapky.
Zamňoukala na ni, ale Kačenka už zase bušila prsty do kláves, které monotónně podporoval bouřlivý rytmus Kashmiru od Led Zeppelin. Hlas Roberta Planta chrčel z reproduktorů svým mečivým vřískotem podporován symfonickým orchestrem hrajícím orientální motivy. Micka vůbec neměla notebook ráda. Deprimovalo ji, že se o svou lidskou přítelkyni musí dělit s kusem plastu, který jen stěží mohl poskytovat takové uspokojení jako její srst. A to nemluvě o škále nepříjemných zvuků, které dokázal vyluzovat. Nezřídka, když si brousila drápky o kuchyňskou linku, což v rodině nevzbuzovalo moc radosti, plánovala více či méně decentní útoky a v jejích představách notebook často končil na ulici o několik pater níže, kam by se jistě dostal, nebýt zavřeného okna a parapetu, který prostě nedokázala překonat, když se cvičně pokusila svou fantazii realizovat.
Dnes v noci ale s plyšovou myškou pod bříškem, které z nervozity nechtěně uškubla látkové ouško, číhala na mnohem zásadnější nebezpečí.
Za do kláves klepající Kačenkou stál peřiňák.
"A ouvej," mňoukla vyděšeně. Z pod skříně začal téct povědomý sliz a Micka ucítila sladkou růžovou vůni černého hadího boha. Připravila se do skoku a napjatě sledovala podlahu. Zahlédla jeho vlnící se zelené tělo. Valilo se po podlaze a přetékalo přes hranu peřiňáku. Micka pátrala po hlavě a ve skutečnosti se nemohla dočkat, až tomu stvoření vydrápe jeho žhnoucí oči.
Kačenka dál špinila obrazovku písmenky, aniž by si něčeho všimla.
A pak had vystřelil ze svého úkrytu. Natáhl se vzduchem jako blesk a mířil přímo mezi jiskřičky kolem Kaččiných vlasů.
Micka automaticky skočila.
S čím ani jeden z nich tak nějak nepočítal, byl šálek od čaje, který v tu samou chvíli Kačka drcnutím shodila ze stolu. I ona spíš než vědomě použila pravěké instinkty a chňapla ve snaze ho zachytit, čímž se sehla k zemi.
Tak se stalo, že se had a Micka srazili na její hlavou, ale že měl had lepší pozici a větší rychlost, strhl ji přímo do notebooku, který se na desce stolu převrátil.
Kačenka se zvedla ze země a viděla jen velkou chlupatou kouli, jak se snaží zápasit s otevřenou klávesnicí a bije tlapkami kolem sebe a zoubky lapá do vzduchu jako by s něčím úpěnlivě bojovala.
"Teď jsi mne ale vážně dopálila, víš?" ohradila se po ní a nechala hrnek hrnkem a Micku vynesla z pokojíku. Zabouchla za sebou dveře a srovnala si počítač. Micka se tentokrát ani nepokusila škrábat na dveře. Olízala si rány na své dušičce, které jí způsobil slizký nepřítel.
Z dalšího nevydařeného útoku si Temný odnesl další šrámy. Jeho hlad po lidské duši, která jej propustila do tohoto světa, se tím však nikterak nesnížil. Stejně jako všichni bohové žijí z úcty a obětí, kterých se mu zoufale nedostávalo, i on cítil, jak slábne. Odplazil se do kouta a zkroutil se do klubíčka. Věděl, že si jej mladá žena nevšimne, že pro ni nikdy nebyl víc než-li pouhým děsivým snem. Plamínky v jeho očích zamrkaly a dál toužebně pozorovaly její snahu o úklid místnosti. Ta protivná kočka byla ze hry venku a on už tedy nemusel spěchat. Mohl tu sbírat síly na poslední útok.
* * *
Kočičí tlapky neslyšně odnesli Micku do obývacího pokoje. Nedokázala se smířit se situací, ale také měla nápad, který mohl celou záležitost hravě vyřešit. Otevřenými dveřmi vyběhla na balkón a pak skočila na lešení. Děkovala bytovému družstvu, že se rozhodlo zrovna nyní měnit stará okna za plastová. Stačilo jí několik málo skoků a už ťapkala pískem a trávou k pověstným popelnicím za domem. Srdce jí prudce bušilo vztekem i námahou. Sněm právě začínal.
* * *
"To je potvora," vztekala se a nastavila si monitor do přijatelné polohy. Jaké štěstí, že se drápky zakously jen do kláves a monitor zůstal nepoškozený.
Využila příležitosti, kdy stála na nohách a protáhla se. Unaveně si při tom zívla a těžký vzduch jí naplnil plíce. To jí nedalo a došla k oknu. Poodhrnula bělostnou krajku záclony a otočila klikou nového okna. Otevřela jej dokořán a chvíli jen tak bezcílně bloumala očima po ulici pod sebou. Sledovala stíny ohraničené oranžovým světlem pouličních lamp, temná zákoutí i keře lemující cestičku k pískovišti.
Klidu kolem se nabažila poměrně rychle. Noc se pomalu koulela kolem ní a ona měla před sebou pořád příliš mnoho práce. Nechala okno dokořán a jen přes sebe hodila mikinu, aby jí jarní vítr proudící do pokoje příliš nestudil.
* * *
Černobog se kdysi proměnil do hadí podoby, aby utekl Triglavovým stoupencům. Jenže Ti jej dostihli a takřka smrtelně jej zranili. Na návrat do své lidem podobné podoby mu již nezbývalo sil. Tak se vydal na strašlivou pouť, aby nalezl dívku, jejíž dětsky nevinnou duši kdysi pomalu ukusoval. Poznal tak i její nevídanou chuť, která mu nepřipomínala žádnou jinou duši. Proto si ji tenkrát v kině i vybral. Jen ona mohla otevřít oné listopadové noci truhlu, k níž on se nesměl ani přiblížit. Jen ona mohla otočit klíčem v bráně a započít jeho malou vzpouru proti svému bratru Triglavovi.
Nyní ležel schoulený sám do sebe a odpočíval.
Kačka si svého tajuplného daru nebyla pranic vědoma stejně jako tisíce dalších lidí, kteří slepě kráčí světem, aniž by jen střípkem svého vědomí připustily, že je něco převyšuje.
Smál se jim a pohrdal jimi. Sykl a oči mu žhnuly s mocným zájmem dravce. Vědom si své aktuální výhody, napřel veškeré zbytky své moci a po třetí toho večera zaútočil.
* * *
Tentokrát zůstal šálek na stole. Věru, že stále prázdný jako prve. Stejně tak i pomuchlaná šedá plyšová myška s utrženým uchem dál zdobila hromadu opuštěných medvídků a tučňáků na posteli.
Monitor mihotavě ozařoval Kaččinu tvář, která nepřestala myslet na svou seminární práci a z jeho vestavěných skřípavých repráčků dál hrála melancholická rocková muzika Roberta Planta a Jimmiho Paige.
A pak, jako když sfoukneš svíci, se Kačka zlomila a s tupým bouchnutím o koberec se zřítila do bezvědomí.
* * *
Micka ostatní netrpělivě povzbuzovala. Kovová konstrukce pod jejich tlapkami vrzala. Občas se do ticha ozvalo tiché mňouknutí. Tmou se hnaly desítky kožíšků vyzbrojených ostrými drápky, tesáky a zrakem, který vidí, co lidé spatřit nemohou.
Skákalo se po výčnělcích ve zdech, parapetech i po lešení. Divili byste se, co taková kočka dokáže překonat jen tak pro zábavu, natož pak pro záchranu svého přítele.
Micka byla první, která si všimla náhle otevřeného okna Kaččina pokoje. Zavelela změnu směru a také první překonala ladným obloučkem mezeru mezi lešením a parapetem. Seskočila z něj pod záclonou na podlahu a za ní další a další kočky a kocouři z celého okolí. Nikdo neváhal. Každý svůj úkol znal dokonale. Začaly rvát a trhat, kousat a škrábat. Obalily její tělo a pištěly, vrčely a dorážely proti těžko se bránícímu nepříteli. A další kočky dál plnily místnost a cupovaly, co z umírajícího těla odpadávalo.
Černobog se chtě nechtě musel pustit. Zbytky jeho duše bolestivě vykřikly. Nikdy by si nepomyslel, že zemře tak potupnou smrtí. Roztrhán hejnem divokých i zdomácnělých koček. Poslední myšlenku věnoval své vlastní beznaději a pak už i jej pohltila temnota, z níž byl stvořen.
* * *
"Ježiš, co se to tu stalo?" vzdychla si Kačka, která se sbírala z podlahy. Kýchla. Pak si z nosu vytahala chuchvalec kočičích chlupů. Naskytl se jí naprosto neuvěřitelný výjev. Oknem do ulice pomalu mizela různě velká koťata i kočky všech barev i velikostí. Jediná Micka majestátně stála na hraně jejího pracovního stolu a střídavě kroutila hlavou k ní a za utíkajícími kočkami. A vypadala jako mocný vojevůdce, který právě vyhrál ne velkou bitvu ale celou válku.
I ona se rozhlédla po pokoji a viděla tu spoušť. Chlupy, dokonce i peří, rozházené hračky i ozdoby se válely všude kolem. Obrázek s její fotkou místo na zdi ležel ve vlastních střepech na zemi. A notebook se houpal na napájecím kabelu zavěšený ze stolu přesně jen do tohoto okamžiku, než se vysunul z napájení a ozvala se další rána. Tentokrát pro přístroj poslední. Pád oddělil klávesnici od monitoru a přístroj navždy umlkl.
Ostrá bolest hlavy jí najednou vystřelila do čela. To Kačku popudilo ještě víc a ač se skoro nedokázala ani postavit, začala zběsile řvát.
Vítězný pocit Micce příliš dlouho nevydržel. Brzo jej střídala marnost a nevděk. Tu noc prý za trest nakonec strávila v těsné přepravce, v které ji nosili ke zvěrolékaři na prohlídky a kterou z duše nenáviděla.
* * *
"Jsi tu, příteli?"
Uběhl týden. Pokoj už zase připomínal obyvatelnou místnost a Kačce se vrátil její ledový klid. Dokonce se zdálo, že Micce dokázala odpustit a že jejich vztah nikterak neutrpěl. Micka ve své kočičí hlavičce nad její mýlkou mávla ledabyle tlapkou.
A nyní otírala svůj kožíšek o plastovou psí napodobeninu z nejvyššího patra jejich panelového domu. Strážný duch se neozýval. Cítila se opuštěná.
"Kam odešel, mňau," ptala se sama sebe. A když na ni toho večera Kačka zavolala, smutně jí hned odpověděla tichým mňouknutím a schody seskákala pokorně až k bytu.
Konec.
Sdílet Sdilet
