Lukáš Vořech Pokorný

Sotva mohla tušit, co se mi v té chvíli honilo hlavou. Ale jistě si všimla mých od studu rudých tváří.

"Jo? Pochybuju o tom," zazněl do šumu na perónu můj hlas a brada se mi zaryla do bundy.

"Máš pěkný prsty. Vím, co by se s nimi dalo udělat," koketně mi dál špitala a já radši schoval dlaně v kapsách. Jen pro jistotu.

"Znám jeden hezký pokoj," pravila mi cestou na schodech při přestupu na "céčko".

"Co tam?" můj nesmělý hlas se topil v umělém peří.

"Stačí si vzít jen ty barvy, co si doma schováváš."

* * *

Podruhé jsem ji spatřil až v tom tajemném hotýlku u Thomayerovy nemocnice v Krči. Stál tam tak osaměle za rybníkem. Nikdy jsem si jej nevšiml. Mé toulky sem do těch míst nikdy nebyly tak časté, abych si pamatoval každou břečťanem zarostlou střechu, popraskanou šedou omítku a tmavě hnědými ornamenty poznamenané okno. Stál jsem před ním s deskami pod paží a paletou s pastely v batůžku. Necítil jsem se ve své kůži. Zimní odpoledne a přítmí pod holými pařáty stromů mne dráždilo pod bránicí. Žaludek mi plaval, ne však od špatného jídla, ale od prosté nervozity. Ráda malovala a prý znala moje obrazy z mého blogu. Zalíbily se jí a proto mi chtěla ukázat své kresby. Tak mne pozvala do svého malířského království. Každý umělec má prý své místo, kde tvoří, kde ho líbají múzy, a nebo kde nachází klid. Na tom místě se všechny vnější vlivy náhle spojí s těmi uvnitř něj a on začne tvořit dílo nevšedních krás. Takové místo je nejintimnějším umělcovým prostorem a pozvání cizí bytosti je aktem nejhlubší důvěry. O to víc jsem byl zaskočen tou nabídkou od dívky, jejíž jméno mi stále unikalo, ale tvář se mi vpálila do paměti jako do ruda rozpáleným cejchovadlem.

Chtěl jsem zazvonit, ale na hotelových dveřích viselo jen mosazné klepadlo. Po chvíli přešlapování jsem sesbíral svou odvahu a dvěma dunivými údery dal o sobě vědět. Za pár vteřin se ve dveřích objevil vyzáblý drobný obličej. Ta mladá dáma s bílým obličejem jak od mouky a špičatým nosíkem si mne změřila vážným pohledem a nepříjemným krákavým hlasem se zeptala:

"Pan Hudec?"

Kývl jsem na souhlas.

"Pojďte dál! Vše je již nachystáno." Otevřela dveře dokořán a já vstoupil do šera a vlhké zatuchliny, která se nesla recepcí. Všude hořely svíčky a olejové lucerničky. Teprve nyní jsem si všiml, že recepční má na sobě archaicky vypadající šaty, a že celý sál vůbec jako by vypadl odněkud z Anglie 19. století. Chyběl tu jen páreček rozšafných dam s těsnými korzety a širokými šaty, vznešeně pokuřující cigárka na dlouhých filtrech, či nonšalantně oděný britský chrt s váženým a tím pádem i odměřeným výrazem. Nic takového. Jen ta vážně se tvářící recepční, která mne jen stroze odbyla větou: "Následujte mne, pane Hudec!"

Zamířila na točité schodiště k horním pokojům. Zlehka jsem našlapoval pár kroků za ní a tlumil je o červený koberec se zlatou krajkou. Léty omšelé tapety s motivy květů místy zakrýval obrázek letní krajinky nebo zátiší s ovocem. Nic z toho nebylo dostatečně umělecké. Jen povrchní kýč sloužící k laciné a žel i nevkusné výzdobě.

V prvním patře za přerostlou begónií se recepční, a jak se zdálo i pokojská v jedné osobě, zastavila. Nastavila kloub prsteníku proti dveřím a třikrát zaklepala.

"Ano, vstupte!" ozval se mi zpoza dveří známý hlas. Klika vrzla. Panty zaskřípaly a v úzké škvírce se objevil ten z metra mě známý dívčí obličej. Hned mne objala jako nejlepšího přítele. Jen tak tak, že jsem neupustil desky se skicáky. Pak mne vtáhla do pokoje.

Na bílých stěnách visely další kýčovité obrázky.

Uprostřed místnosti stála dvě béžová křesla. Z nich byl krásný výhled na obrovské okno bez záclon i závěsů. Jím do místnosti pražilo slunce z čistě bezoblačné modré oblohy, až mne jemně oslňovalo.

Před křesly stál nízký konferenční stolek. Má nepojmenovaná múza na něm měla hromadu papírů, na paletě rozdělané barvy a poházené pastely.

"Ahoj. Snad si odložíš, ne?" a vytrhla mi z rukou desky. Opřela je o křeslo a hned vedle mi pohodila batůžek. Bundu naštěstí nechala na mne. Pověsil jsem ji na dřevěný věšák a když jsem se otočil, mohl jsem si konečně prohlédnout i ji.

Přes černé džíny jí visel červený rolák zřejmě domácí výroby. Měla spíš sportovní postavu. Uznávám, že tu a tam lehce oplácanou, ale rozhodně stále přitažlivou. Byla o pár centimetrů vyšší než já.

"Jak se vlastně jmenuješ?" zeptal jsem se a nesměle se usadil vedle ní do druhého křesla.

"Jak myslíš?" zkoušela se mnou flirtovat. Zanořila se do křesla jako dítě do kolíbky. Nohy si položila na opěradlo a přehodila kotníky přes sebe. Zaplácala chodidly ve vzduchu, jako by to byla křídla, a já si uvědomil, že i skrytá v bavlněných ponožkách mi zavdávají dost důvodů k červenání. Nervózní z toho objevu jsem dotěkal pohledem k jejímu obličeji.

"Těžko soudit? Máš hezký hnědý oči, plný rtíky a baculatou tvářičku. Trochu jako nějaká selka?" zkoušel jsem to a třásl se doufaje, že se neurazí. Ale ona se jen zaculila. "Vlastně jsi docela hezká!"

"A podle toho, jak vypadám, uhodneš mé jméno?"

"Jména k lidem patří. A možná díky tvářím, jejichž jména znám, ti jedno přisoudím."

"Tak to zkus?" pobídla mne a naklonila se pro sklenici s vodu. Na stolku po ní zbylo mokré kolečko. Napila se.

"Monika? Katka? Lucka?" Rozesmála se, až mi zaskočila slina v krku. Pak si zastrčila za ucho pramen svých hnědých vlasů a pravila: "Hezky obyčejnský."

"Zdá se ti snad, že jsou to obyčejná jména? Že ti nelichotí?" ohradil jsem se nad její reakcí.

"Ne, to ne! Ale od malíře a citlivky tvého formátu bych čekala nějaká honosná a vznešená."

"Odkud mne vlastně znáš?" zeptal jsem se se snahou, aby to vyznělo přinejmenším na mé straně uraženě, ale jí to nezaskočilo.

"No z internetu přece! Říkala jsem ti to minulý týden v metru. A poznala jsem tě podle fotky. Prostě hezky maluješ a já jsem ráda, že tě znám," odvětila a vrátila sklenici zpět na stůl.

"Ale tam o sobě přece nic nepíšu. Snad jen ta stará fotka?"

"Víš, my umělci jsme vlastně všichni stejní. Někteří burácíme do světa svá moudra, opíjíme se na všemožných večírcích a mnohdy líháme s cizími tvářemi, abychom si na krátký okamžik dodali pocitu, že to je pro tu naši duši to největší potěšení. Samozřejmě hned po tom malování a tvoření krásna.

Ale jsou i tací, kteří jsou jako pštrosi. Stokrát se praští hlavou o hlínu. A přece nakonec stejně jako ti křiklouni i oni touží po uznání, po otázkách z davu a potlesku. Proto básníci píší básně, hudebníci si odírají prsty do bolavých modřin hodinami dřiny a my malíři? My ze stejných pohnutek malujeme!"

Na okamžik se odmlčela a já vstoupil do jejích úvah: "Co když tvořím proto, že tak vidím svět? Co když jen chci posunout úhel pohledu na realitu a ukázat ji krásnější?"

"Proč bys to dělal, když už sama příroda svět stvořila dostatečně krásný?" argumentovala proti mě.

"Jenže lidské oko spatří krásu často až ve chvíli, kdy na ni jiný člověk ukáže prstem," povzdechl jsem si a pak ještě doplnil: "tím jsem umělcem právě já! Aby lidé nezapomněli, že svět není jen dřina a hromada nezdarů a každodenních stereotypů."

"No, přít se s Tebou nebudu. Pozvala jsem tě sem z jiného důvodu. Podívej!" Rozhrnula svoje skicáky a ukázala mi tak své výtvory. Zaujal mne žlutý panák namalovaný se skoro až s ergonomickou střídmostí. Muž bez tváře a přece jako by odněkud z hloubky vyprávěl nějaké záhadné tajemství. Ten obraz byl právě pro toto místo a tuto chvíli. Opíral se o béžové křeslo a jako by pozoroval něco za okrajem papíru. K němu mířilo několik slunečních paprsků.

Zvedl jsem hlavu a podíval se opět proti slunci za oknem.

"Neměla by být venku už tma?" zeptal jsem se dívky.

"Ano, máš pravdu. Měla by být. I ten les za oknem vypadá trochu jinak, že?" mírně zvážněla, ale znát to vlastně bylo jen na hlase. Úsměv z jejích dívčích tváří nezmizel a dál mne sváděl svou líbezností. A pak jen přihodila: "Namalovala jsem ten obrázek pár minut před tím, než jsi přišel. Podívej, co máš dnes na sobě?"

Cukl jsem sebou při uvědomění si, že i mne hřeje žlutý svetr. Ten odstín trefila takřka přesně.

"Miluju žlutou," skoro mi to i před mnou samotným znělo jako omluva.

"Nepřijde ti ani trochu divný, proč je v pět hodin odpoledne uprostřed ledna venku letní slunce a listí na stromech? Na obrázku, který sotva stihnu dokončit, je výjev, který se zrovna odehrál?" Dal jsem jí pozvednutými rameny najevo, že nemám ani nejmenší páru o tom, jak tomu mám rozumět.

"Může za to to okno, víš?" a naklonila se ke mě tak blízko, že jsem ucítil její vůni. Jemná a sladká! Neznámá voňavka. Nepřehnala to s ní, takže mě tím spíš zase jen poškádlila.

"Jak za to může to okno?" čím víc mi řekla, tím méně jsem věci chápal.

"Je takové zvláštně čarovné. Je to okno do tajuplného světa všech maleb a kreseb, které mají vzniknout. Ukáže ti, co máš namalovat. A víš, umí ještě něco. S každým tím obrazem získáš i kus jeho kouzla do sebe, pro své další obrazy." Její vyprávění znělo fantaskně a rozčarovalo mne. A říkala to tak důvěryhodně, že jsem jí musel věřit, ačkoliv rozum se ve mě vzpíral.

"Chceš to zkusit?" bylo to tou její blízkostí. To kouzlo se neskrývalo ve slovech, ale v mém srdci, na které mi zaútočila jako středověký válečník na hradbu ještě před nedávném údajně nedobytného hradu. Byla to její opojná vůně, ty jahodové rty a nesmlouvavé oči. Chtěl jsem jí říct, že ano, ale vyslovit jsem to nedokázal. V příští chvíli se ke mě přitiskla a rukama mi zajela pod svetr. Mrštně jej vytáhla nad mou hlavu a zahodila kamsi do prostoru.

"Jak souvisí tohle s..." umlčela mne dalším sladkým polibkem. Zavřel jsem blaženě oči a má duše se začala vznášet. Propadl jsem jí a překvapivě se stejným žárem z ní sroloval rolák. Ladným obloučkem zmizel kdesi pod oknem.

"...s malováním?" dokončil jsem otázku.

"Maluj chvíli touhou," řekla mi hláskem tak sladkým, že kdybych dokázal olíznout zvuk, nejspíš bych se po té dávce cukru a vnitřního žáru sám změnil v kopu karamelu. A touha je předností umělců. Mají jí na rozdávání. Celá moře! Tak se ta naše dvě toužící těla ponořila do jejích vln...

* * *

Prožil jsem takový zápal rozkoše, až mne uvrhl v neschopnost se nadechnout. Cítil jsem chaos v nervech a cukání na konečcích prstů. A ona nalezla svůj úkryt v mém upoceném náručí. Na mém těle ve slaných slzách potu, který se tak stal jakýmsi protipolém k její sladké vášni, o níž jsem doufal, že nezmizí ve vzpomínkách.

Přál bych si uchovat dotyky jejích rtů, chuť jejích bradavek i měkké bříško vláčné od pohybů mého jazyka. Každé to vzedmutí jejího těla, když jsem do ní utopil své mužství. Každý vzdech, který nešlo potlačit.

A tu lehkou únavu na konci, kterou spolu prožíváme v tichu, beze slov. Protočila se mi v náručí a zaculila se mi přímo do obličeje. Pak mne pohladila po tváři tak lehce, jako by si mne spletla s jarním vánkem, který si chtěla ještě malou chvíli milenecky užívat.

"Namaluj ten les," špitla svou prosbu a uchopila mou ruku. Svezla si ji do klína. Prsty mi tak zabořila do svého chmýří.

"Namaluj mě jako příběh," a vzala mezi prsty můj ukazovák, kterým mi zakroužila po svém bříšku. Špička prstu mi zmizela v jejím pupíku a pak mi dlaň přitiskla na měkké ňadro. Tvrdá bradavka mne tlačila mezi prostředníkem a prsteníčkem. Naplnilo mne to horkostí. Vzdychl jsem a tím upustil páru znovu narůstajícího vzrušení.

"Maluj od srdce, od lásky, od něhy. Maluj po živém plátně živou rukou! Maluj pro malování! V tom jediném je život a skutečné umění!"

Rozvalený na křesle jsem se díval do okna.

Výhled se změnil.

Už venku nesvítilo slunce a les se letně nezelenal.

Ona již neležela v mém náručí, ale patlala vedle mne své barvy na další skicák. Nějak nezáleželo na tom, co nakreslí, ale co namaluji já.

Rudý písek za oknem připomínal arizonskou poušť, kterou jsem na vlastní oči nikdy nespatřil, ale z televize ji obdivoval již léta.

Takřka na bělostném horizontu krajiny se ztrácely nevysoké hory.

Mezi sklem okna a horstvem se vzpínalo několik menších osamělých kamenných králů, které vítr nezlomil v jejich království a ani jim nedovolil vzít si svůj díl sypké svobody písku.

A tím vším ke mě pomalým krokem kráčela žena v černém plášti.

S kápí, kterou zakrývala svůj původ a tvář. Kráčela však s odhodláním a jasnou představou. Možná neznala cíl své cesty, ale směr, kterým leží, určitě ano.

První náčrt se mi moc nepovedl. Při druhém jsem její proporce dokázal odhadnout lépe. Třetí jsem již rozvedl v barvách.

Pak mne vyrušilo zabušení na dveře. Pokojská na mé zavolání otevřela.

"Váš pronájem skončil, pane," řekla nervózně. Zdálo se, že spěchá.

"Jistě, hned to sbalíme a půjdeme!" špitl jsem k ní s omluvnou pokorou mě vlastní. Pak jsem pohled stočil zpět k mé nepojmenované múze. Druhé křeslo bylo dokonale prázdné. Ani na stole nezbyl jediný důkaz po její přítomnosti. Všechny okolo rozházené skici i barvy vznikly toho večera z mé malířské invence. Její "Muž ve žlutém svetru" se tu nikde neskrýval, ačkoliv jsem jej hledal pod stolem a dokonce i pod pohovkou. Snad jsem byl příliš ponořený do své práce, ale dokázala by odejít, aniž bych si to všiml? Nejspíš nikoliv. Pak by ovšem byla jen výplodem mé fantazie. Dokáže být však lidská představivost tak hmatatelná? Projela mnou vlna zklamání i nejistoty nad tím, že bych snad ve skutečnosti spal a toto byl jen půvabný sen, který by vysvětloval i to čarovné okno.

Za ním už byla zase ta studená lednová tma. Zatřásl jsem se a rychle na sebe hodil svůj svetr. A v tu chvíli mi do nosu vklouzla její vůně, kterou zachytila žlutá vlákna vlny, a vrátila mi tak melancholickou vzpomínku na její úsměv.

* * *

Prošel jsem mezi stíny holých stromů a u stavidla rybníku se zastavil. Podpažím svou sbírku skic a maleb. Chtěl jsem tomu starobylému hotelu věnovat poslední pohled. Ještě jednou spatřit jeho siluetu, ale za rybníkem stál jen les. Tiché opadané břízky a nevysoké smrčky. Tesknost toho okamžiku se ještě více prohloubila. A snad by si zasloužila i slzu. Sen a nebo kouzlo?

* * *

Později jsem podle svých skic přenesl pouštní výjev na plátno. Byl to vlastně jediný důkaz toho, že jsem tehdy nejspíš nespal. Obraz se nakonec prodal za několik desítek tisíc korun a přinesl mi další významné zakázky. Poslední skicu jsem si z nostalgie pověsil nad schody do mého podkrovního ateliéru, abych na ten čarovný večer nikdy nezapomněl. Obraz "V poušti hledající ženy za črtou okenního rámu". Ženy na věčné cestě od jistoty pevné země, kterou nechala za sebou, aby se vydala do neprobádaných končin. Na cestě vedoucí napříč samotou, v níž jsme oba nakonec zůstali, aby nám zbylo dost touhy pro další obrazy.

Konec!

| Více...