 | Před lety jsem spolupořádal benefiční koncerty pro Nadační fond Klíček. Ta zkušenost se přenesla hloub, až jsem ji zvěčnil do jediného povídkového textu. Některé postavy v ní jsou skutečné a jiné smyšlené. O hranicích mezi realitou a fikcí můžete uvažovat, ale myslím, že zde jsou hraniční kameny nepřehlédnutelné. Nepopírám, že jsem se pokusil zachytit svýma očima zkušenost druhých lidí, rodičů a dětí nesoucích to těžké břímě vlastní konečnosti. Povídku je též možné stáhnout v sekci Download ve formátu pdf. |
Lucinka strčila do dveří a vstoupila do pokoje. V jeho studených zdech se necítila nejlépe, ale načas přijala Motolskou nemocnici za svůj domov.
Umělohmotné kalíšky s horkou čokoládou ji štípavě pálily do prstů. Pospíšila si k mamince, která seděla na kovové židli vedle nemocničního lůžka.
Její sestřička Blanka tu veselýma očkama pozorovala malého hadrového panáčka, kterému, snad pro tu červenou špičatou čepičku, říkala prostě jen Skřítek. Maminka jí při tom vyprávěla, jak doma tatínek zavařil několik sklenic třešní a otrhal jejich jablůňku, a že by měl za nimi přijet, aby odvezl Lucinku do Opavy, protože se blížilo první září a to byl ten čas, kdy devítileté holčičky musí zase začít chodit do školy.
Lucinka si sedla z druhé strany postele a podala sestřičce kalíšek. Usmála se na ni a pak si zamazala rty od hnědé sladké tekutiny.
"Mám pro tebe překvapení, Blanko," maminka přilákala pozornost nemocné holčičky.
"Doktoři říkali, že tě na pár dní pustí z nemocnice," pokračovala mírně rozrušeným hlasem. Bylo jí kousek přes třicet let a jejím obličejem se již táhly vrásky obav a starostí.
Skřítek na Blančiných nohou se zakymácel a schoulil se do klubíčka v jejím klíně, když postavila prázdný pohárek od čokolády na noční stolek vedle postele. Blanka se natáhla k mamince, aby ji objala. Maminka zachytila její ruce a přitiskla ji na svou hruď. Při tom děvčátko zašeptalo: "To jsem už zdravá?"
Mamince vyhrkla slzička. Lucinka si jí všimla, ale Blanka maminčin obličej vidět nemohla, neboť ten svůj měla zabořený do jejích voňavých vlasů.
"Nejsi," nakonec se maminka zmohla na pravdivou odpověď, "ale znám místo, kde nám oběma bude na chvíli dobře. Pojedeme na malý výlet a budeme si užívat klidu a přírody."
Blanka se vymotala z maminčiných vlasů. Ještě stihla nasát vůni kopřivového šampónu, který používala, a aniž by se vymanila z rodičovského objetí, se na svou maminku zadívala přísným pohledem.
"A Lucinka s tatínkem pojedou s námi?" zeptala se a s prosebným pohledem se ohlédla za sestrou.
"Víš, že tvá sestřička musí v úterý do školy. Ale bude tam ta hodná paní z naší ubytovny, co za tebou občas chodí."
"Hmm," špitla Blanka a vytrhla se jí z náruče. Než se uvelebila v peřinkách, ještě srovnala Skřítka, který se skutálel na hranu postele, a natáhla svou malou devítiletou ručičku k Lucince. Dívky se chytily a hřály si vzájemně své drobné dlaně. Blanka chvíli pozorovala plyšového panáčka a pak špitla: "Skřítek říká, že by měla Lucinka jet s námi, mami!"
* * *
Pak přišlo pondělí a pro Lucinku si přijel tatínek. Blance po její sestřičce zbyla jen blonďatá vzpomínka a vlhký kapesníček. Utěšovala ji maminka stejně tak i věčně usměvavý Skřítek.
Oba rodiče si vyměnili několik slov a úsměvů, jeden toužebný polibek a trochu víry, že bude líp.
Pak přišlo úterní ráno. Lucince se do školy vůbec nechtělo. Pořád myslela na svou sestřičku. Na to, jak se bez ní cítí! Jestli ji nic nebolí a snila o tom, jak bude moci česat její vlásky, až jí znovu jako jarní tráva vyraší a povyrostou.
Ve škole byla mlčenlivá a stranila se svých spolužáků. Všichni měli spoustu skvělých letních zážitků. Honzík Jakešů byl na táboře v Chorvatsku a Bláhovic Anička zase s rodiči za tetičkou ve Spojených státech. Děti se předháněly ve vyprávění svých letních dobrodružství, když tu si Michal všiml, že Lucinka zkroušeně sedí v lavici ani nedutá.
"A co si dělala ty celé léto?" zeptal se jí kurážně.
Lucinka ho odstrčila a s výrazem nafoukance se dívala na lípu za oknem.
"Si to klidně nech pro sebe, když si taková!" sykl na ní a vmísil se mezi kluky, které již debata nad horkým sluníčkem přestala bavit, a tak po sobě hašteřivě házeli křídou.
Zazvonilo a do třídy přišla jejich nová třídní učitelka. Než se stihla představit, zeptala se Anička Lucinky: "Proč jsi taková? Takhle ses nikdy nechovala? Jsme kamarádky. Já to nikomu nepovím."
Lucinka nechala hlavu sklopenou do lavice a zašeptala: "Moje sestřička je nemocná a doktoři nevědí, jestli náhodou neumře. Má prý nádor."
"To mě mrzí," řekla pravdivě Anička, ale co na to říct jiného nevěděla.
* * *
Tatínek už na ni netrpělivě čekal. Vběhla mu radostně do náručí a on jí něžně mlasknul polibek do vlasů.
"Sbalil jsem Ti tašku s věcmi. Ve škole jsem Tě omluvil."
Nechápavě si ho prohlédla. Odvětil jí: "Blance se udělalo špatně a uvažují, že jí zase odvezou do nemocnice. Celou noc volala tvoje jméno, tak jsme si s maminkou řekli, že bych si mohl vzít v práci volno. Čert vem ten program pro banku. Jsou věci, pro které stojí za to i umřít a vlastní rodina mezi ně patří. To si pamatuj! Kdo jiný Ti na světě zbude, když tě ostatní opustí?" Lucinka ta slova chápala a matně si vzpomínala na maminčina slova, když o jejích narozeninách říkala babičce, že kdyby všichni chlapi byli alespoň z půli takový jako ten její, tak by se na světě žilo o moc jednodušeji.
Pak ji táta pohladil ve vlasech a jako pokorný sluha své krásné vévodkyni ji otevřel dveře svého motorového kočáru.
* * *
Obě dívky si vlétly do náručí jako by se neviděly sto let. Blanka okamžitě pookřála a viditelně se jí vrátila barva do tváří.
"Skřítek mi říkal, že určitě přijedeš, že si ke mně najdeš cestu."
Ve velké jídelně je pozorovali nejen rodiče, ale také vysoká dívka, kterou Lucinka znala z ubytovny. Jmenovala se Lenka. Vždy se na ni přívětivě usmívala a dívka se z její přítomnosti vždy radovala.
"Vaše dcerky jsou si hodně blízké," začala rozhovor s maminkou.
"Lucka se od Blanky nechce vůbec hnout. Je takové sluníčko. Hodně své sestře pomáhá," a ještě si povzdechla, "Tím, že je Lucka s ní, mi to hodně ulehčuje. To věčné sezení u její postýlky je hodně náročné. Takhle vím, že občas mohu odejít a mít jen o malinko menší strach, zda-li ji ještě najdu živou, až se k ní vrátím."
* * *
V úterý večer přijela do dětského hospicu v Malejovicích další rodina. Budova staré vesnické školy se tak měla stát útočištěm dalších dětí. Krom Blanky a Lucky tu přebývali také sourozenci Markétka a Jiřík, děti zakladatelů Nadačního fondu Klíček, který hospic spravoval.
K nim se přidal osmiletý Honzík Fišerů, kterého toho pozdně letního večera přivezli jeho rodiče. Po večeři šel hned spát a děvčata se stejně zabývala Jiříkem, který jim v jídelně co chvíli bral panenky z rukou a utrhával jim hlavičky.
* * *
Ve středu ráno vzala Lenka všechny děti na louku za školu. Stála tam velká dřevěná ohrada a malá dřevěná bouda, příbytek pro malého poníka. Děti se opřely o spodní pryčnu a pozorovaly, kterak Lenka poníka vyvádí a nasazuje mu sedlo.
Honzík se mlčky opíral vedle Blanky, které spadl kulíšek hluboko do očí, takže si ho musela znovu nasadit. Jiřík jako obvykle dokazoval nově příchozímu, že jsou na jeho panství a dloubal do Honzíkova ramene. Lucka držela tichou Markétku za ruku a ta nábožně sledovala, kterak stařičký poník unaveně kloní hlavu.
První se vezl Jiřík. Mezitím, co mu Lenka pomáhala do sedla, Blanka se otočila k Honzíkovi.
"Skřítek mi povídal, že prý jsi nemocný? Prý jinak než já, ale že Tě to prý hodně bolí," a starostlivě pozorovala jeho blankytné oči, kterými ji upřeně sledoval.
"Kdo je Skřítek?" zeptal se zvědavě svým pisklavým hláskem.
"To je ta hračka, co sebou tahá," vyjekla Markétka a ukázala při tom na zmuchlaného maňáska, kterého Blanka svírala v ruce.
"Skřítek není žádná hračka," obořila se hned proti ní, "je to opravdový Skřítek, který si ví vždycky rady."
Lucka pustila Markétku a zasmušile se na ní podívala a zeptala se jí: "Ty nevěříš na skřítky?"
"Já věřím na Ježíška," řekla Markétka rázně a až se jí na čele udělala drobná vráska. Její světlé copánky se jí omotaly kolem obličeje, jak zuřivě zakroutila hlavou.
"Lucinko, že chceš Honzíka vyléčit?" zeptala se své sestry.
"Ráda bych mu pomohla, ale nevím, jak bych to jen mohla dokázat?" nejistým hlasem pravila dívence s čepičkou.
"Nemusíš moc. Skřítek říkal, že stačí, když mě chytneš za ruku a pak chytneš za ruku Honzíka," poradila jí.
Lucinka si se sestrou vyměnila místo a chytila oba za ruce.
"A dál?"
"Jen si přej, aby se uzdravil."
Lucinka si přála a hodně. Rukama ji začaly procházet mravenci. Brnění pod kůží nabralo podobu tepla, které proudilo od dívenky do těla malého chlapce.
Když se Lenka s Jiříkem vrátili z projížďky, už se zase všechny děti vesele usmívaly opřené o dřevěné ohrazení.
"Tak kdo se chce projet nyní?" pravila k dětem a při tom se na ně stále líbezně usmívala.
* * *
Čtvrtek sebou přinesl deštivé počasí. Na poníkovi se projíždět nemohli a smutně chladné začínající babí léto je zahnalo mezi vlídné zdi staré školy. Lenka se musela vrátit do Prahy, aby převzala zpět povinnosti na ubytovně v Motolské nemocnici, a tak děti ztratily svou milou tvář. Nahradit ji musel štíhlý a drobný mladík Radek. Na první pohled se tvářil odměřeně, ale děti v něm záhy dokázaly rozproudit krev a zahřát jeho srdéčko k upřímnému úsměvu tak, že tenhle zdánlivě ustaraný chlapík změkl a dělal drobotině společnost, jakou si právem zasloužila.
Vzal je do herny, kde se před nimi rozprostřel ráj plný hraček. Na zemi se poklidně rozvaloval barevný koberec se silnicemi a domečky. Vprostřed místnosti se tyčil sloup a kolem něj pak dětská ohrádka s polštáři a plyšáky a dětský kulečníkový stůl. Kolem dokola se v malých skříňkách ukrývalo přehršel kostek, domečků pro panenky, i panenky samotné, krabice s autíčky, plyšáky, všemožnými skládankami. Ve vzdáleném rohu stál dětský jednovrstvý stan a vedle něj souprava hudebních nástrojů, včetně malé bicí soupravy.
Děti neváhaly ani na okamžik a pod taktovkou domácích sourozenců Jiříka a Markétky ovládly několik hraček, kterými Radka doslova zavalily.
Občas se sem na ně přišel podívat někdo z rodičů a po obědě si ve vedlejší místnosti na plátno promítaly společně s manželi Královcovými, zakladateli nadace, i nějaké dokumenty o nemocnicích a dětech. Děti toho občas využily a odběhly si k rodičům a naopak.
Páteční ráno se ještě tvářilo ubrečeně, ale s odpolednem už zase sluníčko protrhlo hradbu mraků a pohladilo hladiny kaluží a sálo vlhkost z lesů, což děti společně s rodiči i Radkem pozorovaly od kostela. Z lesa vycházela mlha a odnášela všechno nečisté a zlé. Jako kdyby všichni temní duchové pochopili, že nastal čas opustit útulná hnízda a přenechat svět stromů živým.
Skřítek se ani na krok nehnul od Blanky a ta se za tu dobu nevzdálila ani na krok od Lucinky. Ten výjev byl ohromující a do holčiček vstupoval v podobě jistoty a víry, že před nimi svět rozvíjí ještě mnoho růží a vetkává jejich osud do štěstí. Naděje prý odchází až s posledním výdechem.
* * *
V sobotu se dívky rozloučily s Honzíkem, Jiříkem i Markétkou a jejich rodiči. Nechaly pozdravovat Lenku, zamávaly Radkovi a odjely domů.
Lucinka chodila do školy a s návratem domů příliš neotálela, aby Blanka nezůstávala příliš často sama. Sice ji byla stále na blízku její maminka, ale to Lucinku neuspokojovalo. Obzvlášť, když se každý den dozvídala, jak se Blanka bez ní cítí špatně. Teprve, když se vrátila k ní, děvčátko pookřálo a zrůžovělo ve tvářičkách.
Babí léto na nitkách lehkých pavučin příliš na nic nečekalo a přešlo do sychravého podzimu. A ohnivá paleta podzimních barev pomalu opadala z korun stromů do bláta, aby nakonec i holé pařáty stromů překryl konejšivý prvý poprašek sněhu.
Martin na bílém koni přijel dřív, než se na kalendářích objevilo jeho jméno a svým dechem nechal vodu zkamenět.
Obě děvčátka se v předvečer dušiček nevyspala zrovna do růžova. Blanka celý den chrchlala, neboť maminka včera nezodpovědně zapomněla zavřít okno a dítku se tak dostal vítr pod pyžámko. A slabé tělíčko děvčátka s kulíškem to neslo velmi špatně.
Blanka huhlala a posmrkávala. Ten den přinesla pošťačka zprávu z vyšetření, kterou jí poslala doktorka z Prahy. V bílé obálce nezvykle velkých rozměrů byl úhledně přeložený papír s dopisem. Maminka pozorně přečetla celý tiskopis a mračila se rozrušením a nervozitou. Pak si úlevně odechla.
Blanka po ní koulela zvědavě očima. Pak se sklonila ke Skřítkovi a nastavila mu ouško. Popotáhla nudli v nose a naslouchala panáčkovi.
"Sice nejsi zdravá, ale nehorší se to. Alespoň že tak," pravila s úlevou v hlase a dceru pohladila.
Ta s ryzím rozumem dospělého človíčka zakletého v těle drobného dětského kvítku jen prohodila váženým hlasem, "kdyby ses mě zeptala, taky bych Ti to řekla."
"A jak bys na to asi přišla, holčičko," podivila se maminka, "že by ti to řekl zase Skřítek?"
Blanka cítila, jak jí maminka nevěří. Jako by si z ní utahovala. Jako by ta jejím očím tak zřejmá věc, mohla se jevit dospělému člověku nepochopitelnou. Samozřejmě, že to Skřítek ji každý den konejšil a utěšoval a vysvětloval jí, že ta ošklivá věc v její hlavě šla spát a nevzbudí se, dokud?
* * *
Měsíc ozařoval studené náhrobní kameny. Sníh se jiskřil od rudých plamínků hořících svíček. Na těžkých náhrobcích se pomalu vytrácel život z věnců a svazečků nedávno ustřižených květin.
Lucinka tu podťatou krásu vnímala jako zradu, kterou člověk může zneuctít květinu. Věnuje jí tolik času, aby vyrostla a vykvetla a nakonec ji pak sám uřízne, aby ji poslal na věčnost k těm, kteří si její krásu už neužijí. Ty roztodivné barvy přírody přece nejvíc lahodí tam, kde přebývá živý člověk, který by se mohl kochat pohledem do okvětních plátků růží a tulipánů.
Její otec nesl svazek jedenácti rudých růží. A jako by věděl, co se jeho holčičce prohání hlavou, přerušil ticho svým hlasem.
"Babička měla ráda růže. Milovala je jako život. Alespoň jednou za rok bychom si měli připomenout, že náš život je pomíjivý a že smrti nikdo z nás neujde. Je tu pohřbená má maminka a já i ty si dnes vzpomeneme na to, jaké to bylo, když žila. Věřím, že existuje nějaké pěkné místo, kde její duše žije dál. Ale ty růže patří jí. Pro ten život po životě."
Od úst se mu kouřilo a Lucinka se ho dál držela za ruku a zdálo se jí, že vlastně vůbec nemluví k ní.
Došli spolu k nenápadnému žulovému náhrobku.
"Ahoj mami," zašeptal tiše do větru. Pustil svou holčičku a uvolněnou rukou zašátral v kapse svého kabátu. Vytáhl krabičku zápalek. Předklonil se a položil kytici do sněhu. Zabořila se do bílé vrstvy ledových krystalků jako do šlehačky. Pak otevřel dvířka kovové lampičky a škrtl zápalku. Zasyčelo to a v dlani se mu rozjasnil plamínek. Zapálil knot již zpola rozteklé svíčky. Zimní vítr jeho sirku rychle zhasil, ale on chtěl před ním ochránit svit svíčky. Zavřel proto dvířka a znovu se vzpřímil vedle Lucinky. Několik minut spolu mlčeli. Holčička se chytla tatínka za ruku a pozvedla k němu hlavu. Ve tváři se mu leskla zledovatělá krůpěj slané vody.
* * *
Tmou k silnici se snášely vločky sněhu. Lucinka je pozorovala zachumlaná v bundičce a čekala až táta nastartuje a zapne topení. Jen co se vrátili zpět do auta, zazvonil mu telefon.
Zřejmě volala maminka, neboť koho jiného by jinak oslovoval "miláčku"?! Přitakával veselým "ehm", které přecházelo občas do zadumaného moudrého "hmm". Ukončil hovor a položil telefon na přední přístrojovou desku jejich auta. Obrátil se do zadu k Lucince a zvesela zpustil, "Víš, co mám za novinku?"
Dcerka jen zakroutila hlavou.
"Vlastně mám dvě," rukou si odhrnul několik pramínků z jemně vrásčitého čela a milým úsměvem jí dal najevo, že to nebudou zprávy nepříjemné.
"Blance se její nemoc nehorší. Sice ani nelepší, ale je to pořád milejší, než kdyby nám den ode dne vadla." Odmlčel se. Snad aby se trochu nadechl, aby mohl záhy pokračovat.
"A vzpomínáš si ještě na tu rodinu, co s námi byla na podzim v Malejovicích?"
Lucinka přikývla.
"Tak právě volali mamince z Klíčku a ona se na Honzíka zeptala. Věřila bys tomu, že se prý po návratu z Malejovic jeho stav neuvěřitelně zlepšil. Skoro neuvěřitelně sám od sebe. Dokonce by prý mohl být už zdravý. Není to báječné?"
Výraz, který se namaloval na tváři devítiletého děvčátka, značil údiv a překvapení. Ohromená Lucinka zůstala sedět zabořená do měkkého polstrování sedadla a ani nedutala.
"Proč nic neříkáš?" zeptal se otec, který si jen stěží dovedl představit, jaký mocný údiv to v ní vyvolalo.
Tatínek ještě chvíli čekal na odpověď, ale když se Lucinka zavřela do svých jen zdánlivě dětských úvah, a její oči zeskelnatěly, pochopil, že je lepší nastartovat a vyrazit domů.
Otočil klíčkem v zapalování. Auto zarachotilo a motor naskočil. Přední světla ozářila bílou silnici, na níž se pomalu snášel sníh a vypadalo to, jako by někdo letěl po obloze mezi hvězdami strašně velkou rychlostí.
* * *
Obě děvčátka si spolu hrála v dětském pokojíku. Klečela na podlaze nad vysypaným kufříkem oblečků pro panenky, do nichž postupně oblékali Skřítka. Hadrový panáček měl zmačkanou hlavičku, takže to vypadalo, že se šklebí, čímž dával dětem najevo, jak se mu hra nelíbí. Blanka mu vysvětlovala, že přece nemůže chodit pořád ve stejných šatech, že to by se přece neslušelo.
Pak se zarazila doslova v půli slova zrovna, když se do zeleného kabátku snažila vsoukat hadrovou ručičku svého molitanového kamaráda.
Chvíli ho napůl oblečeného pozorovala a pak se podívala do upřímných očí své sestry. Doslova civěla do jejích veselých oček, která prozrazovala, že právě teď dostala nápad. Soudě dle jejího výrazu musel být neuvěřitelný, nebo alespoň hodně bláznivý.
"Hele, když jsme vyléčili toho chlapečka, nemůžeme pomoci i Tobě?" otázala se Lucinka a ještě rychle dodala: "Co na to Skřítek?"
"Ten s námi nemluví," odvětila Blanka a mrzutému panáčkovi navlékla zbytek rukávku. Jeho promáčknutá hlavička dál důrazně protestovala proti takovému zacházení, ale co s tím mohl dělat.
"A nezkusíme to?" vyzvídala Lucinka.
Blanka položila panáčka na koberec a chytla svou sestru za ruce.
"Chci být zdravá, abych mohla volně chodit ven a hrát si s dětmi," řekla odhodlaně a zavřela oči.
Lucinka je zavřela také a začala se soustředit na vyléčení svojí sestry. Přála si to z celého srdce. Spatřila ji jako ve snu s dlouhými vlásky, v červených šatičkách a bílých punčoškách, v černých lesklých lodičkách.
V bříškách svých malých prstíků ucítila teplo. Pomalu prostupovalo do jejích dlaní a měnilo se ve vibrace. Jako kdyby objímala mixér, v kterém jim maminka vyráběla lahodný sladký banánový koktejl.
Před očima se jí roztočil kolotoč barev. Zelená střídala žlutou. Pak se z pampeliškové žluti stávala rudá, která tmavla do barvy krve nasycené životodárným kyslíkem. A zelená padala do tyrkysové a vpíjela se do temně nebesky fialové, která se na obloze objeví jako první příslib tmy na počátku večera.
Potila se a už neměla pocit, že drží mixér. Už věděla, že ona je tím třesoucím se předmětem v prostoru, v jehož středu se vznášela a kamsi plula. Cítila, jak jí tenký provázek kdesi v její hlavě táhne napříč vírem rozplizlé malířovy palety.
A tu kolem ní proskočila malá veverka a ona stála před vzrostlým stromem s nádhernou košatou korunou.
Ten strom byl mohutný a jeho kořeny se plazily v písku jako hadi. Před Lucinkou se rozbíhaly do stran a ona kráčela stále blíže k němu a už už se ho chtěla dotknout.
Na krok daleko od něj jí zchladil padající sníh, a když se dotkla jeho temně šedé kůry, strom se probudil a tam, kde ještě před chvíli viděla jen dva suky, se náhle otevřela dvojice upřímných očí.
Prohlédly si ji tak hluboce, že ten pohled Lucinka ucítila až v žaludku.
Překvapivě se nelekla.
Strom promluvil mohutným hlubokým hlasem: "Dítě, jež jsi přišlo z dálky mé koruny. Dnes jsem nečekal příchod smrtelníka."
"Kdo jsi?" zeptala se odvážně.
"Strom, který stojí uprostřed všeho bytí. Strom, z něhož vzkvétá vše živé i mrtvé. Ale tys nepřišla, proto, aby ses dovtípila pořádku světa. Nejsi tu proto, že bys byla filosof, který chce poodhalit roušku věcí, které přesahují každého smrtelníka."
Devítileté děvčátko přikývlo.
"A přece po mě žádáš něco, co ti dát nemohu."
Lucinka přikývla podruhé.
"Dostaly jste se sestrou dar, jehož největším prokletím jest to, že se jej nemůžete nikdy vzdát. Jste nevyčerpatelnou studnicí života."
Veverka skočila holičce na rameno a kousla ji do ucha. Děvčátko zapištělo, ale přitom jí to ani trochu nezabolelo.
"Jen spolu jste Zřídlo života!"
* * *
Lucinka otevřela oči. Blanka ležela před ní na podlaze schoulená do klubíčka a na prsou tiskla Skřítka. Zdálo se, že se panáčkovi vrátil na látkový obličejíček úsměv, s kterým ji pozoroval svýma knoflíkovýma očima.
Bolelo ji ucho. Přejela si prsty po boltci a ucítila v něm tepavou bolest. Vlhká tmavě rudá, skoro až černá kapalina jí v několika proužcích stekla po tváři a prsty se jí od lepkavé krve slepily k sobě.
V uších jí hučela jako tichá ozvěna slova věčného mementa, jež vyřkl zvrásněný úsměv moudrého stromu.
"Vždy budete mít dost sil, abyste pomohly druhým, ale nikdy nebudete schopné zachránit samy sebe. Protože jen tak ve vás zůstane dost pokory, abyste svým darem nemrhaly."
Lucinka se schoulila vedle své sestry.
* * *
Na stole v dětském pokojíčku, hned vedle lampičky, leží stoh několika obrázkových knížek. Děti se z nich učí býti dětmi.
A hned vedle, vpravo od akvária stojí devět let stará fotografie v devět let starém rámu.
Tu fotografii pořídil jeden nadšený novopečený otec. Jen pár minut po porodu. Jeho drahá žena na ní vypadá ještě jako krásná mladá slečna, netušící do jakých příběhů ji osud zavane.
V náručí tu svírá dvě malá děvčátka, narozená ve stejný den s rozdílem jen několika minut. Dvě dvojčátka zrozená z jediného vajíčka, pomyslně svázaná řetězem, jehož oka nepřetrhne žádná síla na světě.
A na tu fotografii už devět let usedá prach jen proto, aby nakonec stejně ulpěl na vlhké prachovce, aby poslední krásná vzpomínka nebyla nikdy zapomenuta.
Konec
Sdílet Sdilet
