Lukáš Vořech Pokorný

Kniha Simona Greena - Popíjení půlnočního vína - je až typicky gaimanovská a v mnoha ohledech mi připomíná Nikdykde. Jen kulisy jsou jaksi jiné. Z Londýna se přesouváme do Bradfordu nad Avonem. Hlavní postavou je muž středního věku, který ve svém vlastním životě zažívá osamělou šeď  a nudu. Je to "nýmand" s obskurně nízkým sebevědomým, jehož snad jediný klad (kromě domácího nepořádku) je výřečnost, kterou lecjakou fantaskní bytost dokáže vyřadit ze seznamu nebezpečných stvůr. Alespoň takto nám autor popisuje Tobyho Dextera, který každý den ve vlaku cestou z práce potkává dokonalou krásku Gayle. Ta je samozřejmě nejen od pohledu úchvatně "kočičí" (ostatně má pro tato čtyřnohá zvířátka neuvěřitelnou slabost), ale také je obdařena několika talenty - například nesmrtelností a hromadou čehosi, co se dozvíme až na konci knihy. Klišé hrdinské dvojice on -  "looser" a ona "slečna dokonalá" je završeno konstrukcí světa, v němž se kniha odehrává.

Na jedné straně je Veritie, kterou obýváme my, lidé s krásně svobodnou vůli a neskonalými možnostmi rozvoje své vlastní omezenosti, což všechny postavy magické reality, která představuje jakési zrcadlo Veritii, maličko rozčiluje (zejména Skřeta, syna Hada ve slunci, který zosnuje doslova apokalyptický plán). V Mysterii jsou naopak všechny ty bytosti více či méně zbožštěné, ale jejich vlastní přirozenost jim nedovoluje vykolejit z rámce předurčení, kterou autor popisuje jako "chaos". V průběhu knihy narážíme na nápady, které nám budou povědomé z Greenových knih o Noční straně, ačkoliv Popíjení půlnočního vína se s mytologií jeho ostatních děl nepropojuje. Žádné skryté narážky na Jestřába a Rybářku, či detektivní kancelář pana Taylora tedy prosím nečekejte.

Možná stále netušíte, proč tuto knihu vlastně začít číst? Jisté naděje bych vložil do tématu. Sice tu na 250 stranách zažíváme procházky Mysterií, kterou nás Toby a Gayle provází, aniž bychom se dozvěděli jakýkoliv odpovědi posouvající děj dopředu. Víme, že Toby prošel za Gayle, kterou již nějaký čas tajně miluje, dveřmi mezi oběma světy a stal takzvaným "ústředním bodem". Nevíme sice, co to znamená, kromě toho, že je to velmi významné postavení, na kterém závisí existence lidstva! Celý jeden den oba hrdinové chodí po návštěvách (ideální sobota mezi snídaní a odpoledními sladkými telenovelami). K audienci je přijme jeden z potomků severského boha Thora - Jimmy Horn, poněkud neurčitě vyhlížející Luna (sestra Gayle), z níž se vyklube znásilněná matka hlavního záporáka Skřeta. Dále tu máme hrdinu s citem pro lykantropii - Leo Morna, v jehož hlavě se usadil Bratr pod kopcem, s kterým Leo vede divoké diskuse o vlastní zbabělosti. Na počátku si užijeme krátký, ale významný rozhovor s Bdící kráskou - ženou, která nesmí usnout, protože jinak by zemřela. A opět jedno klišé z Gaimana - pokud Vás na Nikdykde bavili Krysomluvčí, pak v Popíjení jsou Myši - banda hypíků, kterým se lidský život zhnusil, a tak přijali podobu myší. Setkáme se i s padlým Andělem, jehož výřečnost se omezuje na neschopnost uchopení lidství jako takového pro chybějící měřítka, ale to mu nebrání vyjadřovat se k událostem se značně ničivou kadencí nezničitelného a neporazitelného tvora.

Proč tedy číst?! Protože kniha je plná úžasných narážek na svaté písmo, žánrově osahává sobě podobná díla způsobem, kterým rozhodně dělá čest (a domnívám se, že to byl i záměr). Rozhodnopádně si Green nechal záležet na slovíčkách a obratech. Místy je sarkastický, jinde cynický, ale celkově je uštěpačný, nebránící se až jisté dávce krvelačnosti. A to z jeho knih dělá oblíbené čtivo. Nakonec nevadí, že pět šestin knihy jen vysvětluje pozadí, aniž by se odhalilo cokoliv podstatného, a na samotném konci knihy se zahloubáme do podstaty bytí, až má čtenář dojem, že mu šlo především o morální hodnoty a rozměr lidství jako takového. Naštěstí má Green cit pro finální scény, a tak každá narážka se na posledních 50-ti stranách zúročí, aniž by se kniha změnila v tu stejnou šeď, jakou zažíval Toby Dexter ve svém civilním životě.

Milovníci Simona Greena dostanou porci slušné temné, ale nikoliv kulhánkovsky morbidně přímočaré zábavy. A právě pro své fanoušky tuto knihu autor psal. Není tedy vhodná pro první seznámení, neboť by nutně musely přijít obvyklé řečičky o vykrádání Neila Gaimana a George Orwella následované vlnou rozhoření a zavrhnutí. A to si Green rozhodně nezaslouží.

Mé hodnocení: 7/10

+ velmi čtivé, cynické
- vlastně to nemá děj

Vydalo nakladatelství Wales (2006)

| Více...