Lukáš Vořech Pokorný

Nestává se mi příliš často, abych se vracel k již přečteným knihám. Věru, že ve své knihovně takové trvalky mám, ale většinou se radši pouštím do nových dobrodružství. Přesto jsem někam mezi foglarovku Chata v jezerní kotlině a knihy Roberta Holdstocka nedávno zasunul jeden kousek, který v ní sice chyběl, ale přesto se mne v době mé puberty zásadně dotkl. Apokalyptický příběh Den trifidů Johna Wyndhama začíná tam, kde končí naše představa o civilizaci a s notnou dávkou mudrlantství ukazuje, kde všude je lidstvo zranitelné.

Pro mne se příběh této knihy začal odehrávat před bezmála dvanácti lety na dětském letním táboře ve Sluneční zátoce, kam jsem toho pro Čechy parného a pro Moravany poněkud mokrého léta roku 1997 jel. Pamatuji si ten nádherný vandr, na který jsme se my nejstarší děti vypravily. Právě tam nám náš kapitán, jak se zde říká vedoucím, tento příběh vyprávěl. Slyšel jsem jen torza, neboť mi nad hlavou šuměl les a za ní potok. Vedle mne hřál ohýnek, do kterého celou noc někdo ochotně přikládal. Já tak větší část příběhu prospal. Jenže léta skočila jako hříbě právě přes ten potok ukrytý pod Zvíkovem a ku příležitosti nečekané nabídky, v níž letos i já jedu do Sluneční zátoky jako kapitán, jsem knihu vytáhl z regálu našeho knihkupectví. Možná z povinnosti své vlastní nostalgie si ji koupil a podruhé přečetl. Poprvé to nemohlo být jindy, než pár týdnů po tomto nejúžasnějším letním dětském táboře.

Pokud unesete tu špetku z děje, která je nutná pro tuto drobnou recenzi, pak čtěte klidně dál. Příběh začíná v úterý 7. května libovolného roku. Nedám si tu práci, abych určil možné letopočty, ale nastíním, co se podle autora mohlo stát. Kolem Země proletí kometa, která způsobí v atmosféře úžasný vizuální zážitek - zelenkavá světélka. Druhý den ráno je všude až příliš ticho. Auta nejezdí, ptáci nezpívají a po ulicích se motá o slepecké holi celé lidstvo. Jen pár vybraných uniklo a o zrak nepřišlo. Mezi takové šťastlivce patří i dvojice William Masen a bulvární spisovatelka Josella Playtonová, kteří chvílemi společně, a jindy zase každý sám, putují Anglií, která se pomalu ale jistě mění v divočinu. Hlavní hrdinové potkávají různé skupinky lidí, kteří řeší novou situaci každý svým osobitým způsobem.

A právě zde si člověk uvědomuje poslání knihy, které čtenáři nenabízí ani tak zábavu, jako spíš velmi lehce stravitelnou úvahu "co-kdyby-tak-by...". V knize je ústředním vypravěčem právě William Masen, jehož očima sledujeme prvotní zhroucení civilizace, které nastává v okamžiku, kdy většina lidí přijde o zrak. Nezřídka je popis situací střídán úvahami, které jsou často rozvedeny velmi čtivou formou až do několika stran textu. V druhé části knihy se dějová linka výrazně zrychluje. Místo, abychom sledovali hrdinovy kroky doslova hodinu po hodině, přeskakujeme i celé dny a v posledních kapitolách již dokonce i měsíce a roky. Je to logické, neboť kniha nastiňuje prvotní šok lidstva a rozebírá morální důsledky chování jednotlivců s následným přizpůsobením se novým situacím. Zároveň autor dává proti sobě a současně logicky vyvrací morální hodnoty jako například lidskou solidaritu a ochotu pomáhat bližním proti přežití celého druhu. Několik kapitol je tu věnováno myšlence, jak dlouho se vydrží vidící jednotlivec starat o skupinu nevidoucích. Limitem tu je samozřejmě množství jídla ukryté v obchodech, které jednoho dne musí zákonitě dojít nebo se jednodušeji zkazí a jak moc jsou slepí v takovém počtu schopni se tedy uživit běžnou prací. Navíc s úpadkem průmyslu autor poukazuje nejen na omezené zásoby potravin, ale také na nedostatek nové techniky a náhradních součástek, paliv, nářadí a vůbec jakýchkoliv surovin. Čímž se má během jedné generace lidstvo vrátit ke svým primitivnějším počátkům. Do jisté míry obyvatelstvo prořídlo a tudíž autor předpokládá vznik jakýchsi skupin na bázi kmenů. Ke konci však ukazuje, že i v takové společnosti lze dosáhnout určité technické úrovně, bude-li pohromadě dostatečné množství zdravých a vzdělaných jedinců. Však zbavených našich civilizačních často značně puritánských představ o morálce a partnerských vztazích.

Mohlo by se nakonec zdát, že jediným vědeckofantastickým prvkem knihy je samotná katastrofa, jejíž příčinu Wyndham spíše nastínil, než vysvětlil, ale není tomu tak. Z mého prvého čtenářského zážitku jsem si odnesl mlhavou vzpomínku, kterak kniha trifidy přetéká. Jak se zdá, v pubertě jsem samotnou filosofickou linku románu zjevně nedokázal docenit. Vědeckým výzkumem stvořené rostliny mají všechny předpoklady po člověku ovládnout svět a je jasné, že Wyndham ve své fantazii stvořil trifidy tak, aby jimi mohl posouvat děj jím zvoleným směrem. Už fakt, že zrak je tu vyzdvihován jako jediná výhoda člověka nad trifidem, mému tvrzení nahrává. Trifid se navíc umí pohybovat a jeho pohyb je směrován vždy za výrazným hlomozem. Například za rachotem traktoru, motoru elektrického dynama a tedy přesně do míst, kde přeživší žijí. Svým jedovatým výhonkem pak lehce kohokoliv uštknou a zahubí. Jednotlivá rostlina výraznou inteligencí sice neoplývá, ale masy trifidů v příběhu prokazují i schopnost učit se a předávat si zkušenost.

Kniha v padesátých letech vycházela časopisecky a byla prvním z Wyndhamových románů, který se proslavil. Nedávno jsem si koupil již její sedmé české vydání a to není v našich končinách moc obvyklé. Tak jsem další z mnoha knih dal statut osobního comebacku, ale především opět ucítil závan klasické sci-fi, kde myšlenka ještě stojí nad snahou lacině šokovat. A kdo ví, třeba budu dětičkám muset tentokrát vypravovat já, tak je nutné být připraven.

| Více...